Pro ty, kteří nevědí oč jde. Věž osudu slouží k férovým hodům kostkou, nemáte v podstatě žádnou možnost jak ovlivnit co padne. Kostky se navíc neválí po celém stole, ale jsou hezky na jednom místě a také hlavně nepadají při hodu na zem. Což je fakt, který oceňuji zejména u dětí ve školní družině, kdy jsme skrze kostky lezli často všichni několik minut po zemi a hledali kam se mohla ta která kostka zas zakutálet.
Už delší dobu jsem si schovávala petky. Na pinterestu jsem totiž našla tyhle želvičky. A rozhodla jsem se, že si je v družině s dětmi vyrobíme. Až přijde ten správný čas, že. Petky hezky přibývaly a zabíraly mi místo na stole. Inu nejvyšší čas z nich odkrájet spodky, a zbytek vyhodit, že?
Blíží se konec roku a s ním tedy i tvorba seznamu novoročních předsevzetí. Mezi mé tradiční předsevzetí už několik let patří obnova čtenářského deníku. A každý rok v tomto předsevzetí tradičně selhávám. Dosáhla jsem ovšem malého úspěchu, už dva roky si zapisuji přečtené knihy do diáře, a tak mám na konci roku aspoň seznam a počet knih. Nicméně na obnovu klasického čtenářáku prostě nikdy nevybyl čas. I když jsem si na něj pořídila už několik pěkných zápisníků! Většinou to skončí tak, že než se rozhodnu, jakým stylem zápisník povedu, než nalinkuji první tabulku, mám už přečteno tolik knih, že se mi to zpětně nechce zapisovat a předsevzetí odložím s tím, že příští rok začnu fakt od první knihy.
Více »
Hledač cesty je ten, kdo ve kmeni splné Zasvěcovací stezku a je přijat do kmene. Zná zákon a symboliku lesní moudrosti….
Před pár dny jsem narazila na tento článek. A protože se mi velmi líbil rozhodla jsem se napsat svoji verzi! Tady ji máte!
Více »
Přečetla jsem si pár tagů (kupříkladu Marky-books nebo Marbo – Tag ne atd.) a docela mne zaujaly. Takže jsem si řekla, že to zkusím také. Jako první tag jsem si vybrala ten s názvem Čtenářské (Čtecí) návyky (#Čtenářskénávyky). Není dlouhý, takže se nebudu nudit při psaní a čtenáři snad při čtení. Narazila jsem na dvě verze, tak jsem je tak trochu spojila do jedné :-). Snad to tolik nevadí.
Více »
Při brouzdání netem jsem našla na archívu Hogwarts.cz tenhle svůj starší text. Bylo to napsáno v rámci vnitřní soutěže na této škole čar a kouzel. Ale třeba to někoho zaujme.
Zadání:
Jistě si pamatujete na věštbu, jež přinesla tolik nesnází do života Harryho Pottera. V době vyřknutí zmíněné věštby však nebylo jasné, koho přesně zmiňuje, protože seděla na dva chlapce: Harryho Pottera a Nevilla Longbottoma.
Napište mi povídku zasazenou do alternativního světa, který by vznikl, kdyby si Voldemort vybral Nevilla místo Harryho. Povídku zasaďte dle svého výběru, jediná podmínka je, aby bylo vidět, jakou změnu ta výměna způsobila.
Moje cesta k maratonu započala na panelákové chodbě, na botníku před zamčenými dveřmi, od nichž jsem ztratila klíče. Seděla jsem tedy na té malé skříňce a trpělivě čekala na příchod rodičů z práce. Venku pršelo, takže zkoumat sídliště jsem nemohla. Že je v Bohunicích knihovna, jsem ve svých deseti letech ještě nevěděla. Dokonce jsem si ani nenosila knížku na čtení o přestávce. Čím jsem se tedy mohla bavit? Jedině četbou učebnic. A tak jsem si přečetla celou čítanku a zpěvník a také učebnici dějepisu. Zdá se vám, že jsem toho za jedno odpoledne stihla nějak moc? No víte, já ty klíče ztrácela/zapomínala jak na běžícím pásu! Tudíž jsem na tom botníku sedávala často. „Dějepis pro pátou třídu“ mě bavil nakonec ze všech učebnic nejvíc. Ve zpěvníku byly jen písničky, v čítance jen krátké povídky a úryvky z knih, což mi vadilo. Chtěla jsem vždy vědět, jak to bude dál. V učebnici dějepisu byly ale příběhy ucelené! A co víc, skutečné!
Více »
Moje babička ze Sloupu milovala film. Opravdu milovala, byl to její celoživotní koníček. Už na obecné škole se snažila vydělat si na vstupné na nedělní představení. Tahala vozík s nákupem či vypomáhala na poli. V patnácti nastoupila do zaměstnání v knihařství a mohla si tak dovolit kupovat si třeba časopis Kino revue. Po válce jezdila pracovat do Prahy a do smrti vzpomínala na to, jak jednou na Václavském náměstí potkala Hugo Haase, který se na ni usmál.
První je prostě první! To ví každý, že na to co je první se málokdy zapomíná. Na něco sice ano, kterou knihu jsem přečetla jako první si bohužel opravdu přesně nevybavuji, ale ráda si říkám, že to bylo „Letadélko Káně“. To totiž byla kniha, kterou jsem dostala k 7. narozeninám (v první třídě, v dubnu) a poprvé, zdaleka né naposledy, ohromila rodiče tím jak rychle jsem ji přečetla. Takže možná to byla moje první samostatně přečtená kniha (nebudeme-li počítat Slabikář), možná ne.
Co však si už pamatuji přesně je moje první samostatně koupená kniha. Kniha, kterou jsem zahájila budování své vlastní knihovny! Knihovny, která obsahuje k dnešku + – 650 knih (papírových, eknihy nepočítám, nezabírají místo :-)).
Pochopitelně knihovničku plnou knížek jsem měla v pokojíčku už od mala. Ale to byli knihy zděděné a darované. Knihy nad jejichž výběrem jsem neměla v té době ještě žádnou moc. To se změnilo jednoho dne v roce 1991.
Více »
