Většina lidí dnes zná Gingo především z reklam na nejrůznější doplňky stravy, dříve o něm věděli jen Vontové a foglarovci. Ovšem stále málo lidí ví, že je to mezistupeň mezi jehličnany a listnáči. Tak jsem kdysi na tohle téma napsala takovou jakoby pohádku pro děti…
Jednoho dne se všechny stromy sešli na sněmu. Bylo potřeba, aby se rozdělili na dvě skupiny – na listnaté a na jehličnany, neboť v rozmanitosti je krása.
Strom po stromu přistupoval k ohni a prohlašoval do které ze skupin chce jít. Téměř všichni už věděli kam chtejí patřit, jen jeden z nich se stále nemohl rozhodnout.
„Jehličky, jehličky, takové pěkné jehličky…“ běhalo mu hlavou „Ovšem to listí tak krásně šumí! Jenže na podzim opadá a pak by podemnou hnilo!“. Strom seděl a vzdychal stále dokola „Ale zase by mě to listí zahřívalo a dávalo by mi výživu pro kořeny! Budu listnáč tak!“
Už, už si stoupal, že přistoupí k ohni a zařadí se po boku Jabloně, Hrušky a Lípy, když tu ucítil vůni, která vycházela z jehličí Smrku a Jedle. „To, to voní! Po celý rok! Nejen na jaře, když bych kvetl! Tak přeci jen budu jehličnan!“
Rychle se rozběhl do středu sněmovního kruhu, aby si to náhodou zase nerozmyslel, cestou porazil Osiku, předběhl Javor a Břízu…
„Budu jehličnan!“ vykřikl do ticha noci. A stalo se. Na jeho větvích vyrazili jehličky a šel si stoupnout mezi ostatní. Chvíli stál v poklidu, pak se ale začal rozhlížet kolem sebe: „No to snad ne, všichni vypadáme stejně! Samé zelené jehličky! Pravda, někteří je mají krátké, jiní dlouhé, Borovice je má strašně špičaté, ale pořád vypadají skoro stejně! A i když si je rozhážu trochu jinak, než tudle Smrk tak si mě zase popletou ze Sosnou. Takhle vůbec nevyniknu! A támhle ti listnáči, ti mají možností, každý má ty své listy úplně jinak tvarované! Já chci být taky listnáč!“
Stromek prostě nebyl vůbec spokojený se svojí volbou, ale už nebylo cesty zpět… Od sněmu odcházel velmi skleslý. I napadlo ho, že by se mohl připodobnit listnáčům aspoň tím, že stejně jako oni listy i on bude na podzim své jehličky shazovat. Obrátil se a utíkal zpátky na sněmoviště, aby si to u Stvořitele zařídil.
Stvořitel mu to odsouhlasil avšak upozornil ho, že takto se rozhodl i Modřín. To našeho stromka opravdu zamrzelo. Zase nevynikal a kdoví zda se rozhodl správně…. Smutně odcházel domů. Neustále si přehazoval uspořádání jehliček, aby se co nejvíc odlišil od ostatních jehličnanů, ale ať dělal co dělal pořád nepřicházel na nic s čím by byl spokojen.
Až nad ránem k němu přiletěla sova:
„Co že jsi tak skleslý Jinane? Stále si se nerozhodl čím budeš?“
„Ále rozhodl, ale asi špatně. Stal jsem se jehličnanem a teď toho lituju!“
„No to u tebe není nic nového! Ještě jsem nezažila, že by jsi někdy byl se svojí volbou spokojen! Proč chceš být raději listnáč?“
„Mohl bych si vymyslet nějaký pěkný, jedinečný tvar listů!“
„Jako třeba? Ukaž mi jaké by jsi chtěl mít listy!“
Jinan se chvíli soustředil a pak na konci své jedné větve na níž seděla sova uspořádal jehličky do pěkného vějířku. „Třeba takhle!“
Sova uznale pokývala hlavou „Opravdu pěkný tvar, ukaž mi jak by jsi vypadal, kdybys byl celý pokryt takovými listy.“ Sova zamávala křídly a odletěla kousek od stromu. Ten během chvilky přeskupil všechny své jehličky do vějířků. Sova nad ním párkrát zakroužila a znovu usedla na jeho větev. „Je nutno uznat, že máš opravdu vkus, co kdyby sis zaběhl za Stvořitelem a poprosil bys ho abys se stal listnáčem?“
„Tam už jsem byl, už mi jednou vyhověl. Nemohu ho neustále otravovat“ povzdechl si Jinan „zůstanu prostě jehličnanem.“
Sova se zamyslela, doufala, že najde nějaké jiné řešení. Jinan zapustil kořeny a tiše odpočíval, protože už byl hodně unavený nechal jehličky uspořádáné do těch vějířků…
Uprostřed noci nad nimi zašuměla netopýří křídla. Tři mladí netopýři lítali po kraji a porovnávali všechny stromy, které spatřili.
„Fííí. Zase jeden listnáč!“ zapištěl jeden z nich
„Fííí. Opravdu! Moc pěkné listy, takové vějířky! Fííí! Dávám mu 8 z 10!“ pískal druhý
„Fííí. Já mu dávám 9!“ zavřeštěl třetí
„To není listnáč, to je jehličnan Jinan!“ ozvala se sova, měla ráda, když se věci nazývali pravými jmény.
„Fííí! Cože? Jehličnan! Dost dobrej vtip! Vypadá jako listnáč a je to jehličnan! Fakt, dost dobrej vtip!“ smál se největší z netopýrů.
„Letíme to rozhlásit po kraji! To je fór!“
Jinan ohroměne stál, překvapením docela oněměl.Sova se zasmála a také odletěla do noci.
Následující dny k němu chodili snad všichni tvorové Země. Všem to přišlo velmi zábavné! Z dálky i z blízka vypadla Jinan jako listnáč, ale když si zvířata i ptáci zadívali pozorně na jeho „listy“ zjistili, že jsou složeny z tenkých jehliček. Nidky nebyl tenhle ta stromek šťastný jako nyní. A konečně jednou v životě byl spokojený. Ač jehličnan všichni ho na první pohled považují za listnáče. Tehdy i nyní.