Hřích Old Shatterhanda – 1. kapitola


Vinnetou

Věkové omezení:  PG-13 – Kdokoliv starší 12 let může bez obav číst,  v průběhu  se může hodnocení změnit

Fandom: Vinnetou alias mayovky

Páry:  pre-slash Old Shatterhand/Vinnetou

Upozornění:  Postavy patří jen a jen Karlu Mayovi 🙂 Já si jejn půjčuji a hraji si snimi, povídka nebyla napsána za účelem zisku, jde jen a jen o fanouškovskou zábavu.

Takže můj takový první pokus o slash. Kdysi jsem se zaříkávala, že něco takového ani nebudu číst a teď? Inu vývoj člověk nezastaví… Před pár lety jsme na netu narazila asi na tři německé slashe z  fandomu „Vinnetou“.  Nic víc, narozdíl od stovek povídek na téma Kirk/Spock/McCoy či Data/Riker/Picard nebo Severus/Harry, ale stačilo bohatě :-D. Než jsem se nějak srovnala s touhle myšlenkou uběhlo tšch pár let a já onehdá zjistila, že těch povídek kapánek přibylo a to dokonce v češtině (o víkendu přidám článek s rozcestníkem)! A pod vlivem těhle nových povídek  jsem si sedla ke kompu a začla psát taky…  Uvidím, jestli se to někomu bude líbit :).
Pár informací respektive spíše pravidel, kterých se asi budu držet:

  • zapomeňte na filmy
  • vycházím z kompletního vydání Vinnetou (tedy z 4-dílného, respektive u vydání z Návratu z poloviny devadesátých let 5-dílného), pokud jste četli dvoudílného Vinnetoua tak jste nečetli Vinnetoua, ale pouze ořezanou komunistickou verzi, je smutné, že zase vyšla!
  • Old Shatterhand je takou Mary Sue  Karla Maye,  svoje slabosti schovával do jiných osob (Old Death třeba), takže se budu snažit do Old Shatterhanda naroubovat malé detaily z života KM, co nejvíce to půjde!
  • Carpio, o němž bude řeč v této a pravděpodbně několika dalších kapitolách je spolužák Old Shatterhanda, vystupoval v knize Vánoce – http://blog.knigy.cz/2014/12/moje-vanocni-kniha/

Hřích Old Shatterhanda – 1. kapitola

Leviticus 18:22 Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.

Mladý muž vztekle zavřel knihu a práskl s ní na kavalec, předklonil se, ruka mu zajela do vlasů.

„Tohle jsem zrovna číst nechtěl…“ zašeptal do ticha.. Hlava mu třeštila, snažil se už několikátý den vyrovnat s novými událostmi, ale jeho snaha byla marná… Obrazy umírajícího Klekí-Petry neustále střídala nenávistná tvář Rattlera, ožralých inženýrů a zálesáků, a pak vždy jako kontrast k tomuto lidskému odpadu ušlechtilá tvář mladého Apače. Sáhl po Bibli, hledající klid a útěchu v Božích slovech, a musel ji otevřít zrovna na místě, které mu připomínalo jeho vlastní hřích.
Měl klid, nádherný klid… ,poté, co vystoupil z lodi na americkém pobřeží, konečně klid. Mohl začít znova. Znova! Nikdo zde nevěděl o tom, kým ve skutečnosti je, zločincem, kriminálníkem, zvrhlíkem… Nikdo! Mohl začít znova, s čistým štítem, něco, co by doma v starém dobrém Německu bylo nemožné!
Protloukal se, jak to šlo, když si našel místo domácího učitele, cítil se šťastným. Několikrát se chystal napsat domů, že přeci jen učí, že sice jen dvě děti v bohaté rodině, ale stejně je učitel! Splnil to, co bylo plánováno… Odkládal cent za centem, aby jednou, až se vrátí domů, mohl s klidným srdcem předstoupit před své udřené rodiče a aspoň na sklonku života jim vynahradit útrapy, jimž je vystavil. Náhle jaká úžasná věc! Plat zeměměřiče… Když podpisoval smlouvu, měl už v duchu dolary převedené na zlaté, jeho sen o návratu domů se přibližoval, viděl se, jak vchází do domu svých rodičů, jeho otec vstává od tkalcovského stavu, matka se otáčí od plotny a on sází na stůl zlatku za zlatkou…
A pak týdny zde v prérii, nádherná příroda nezničená dosud člověkem a v ní banda mužů tak hnusného chování a odporného vzhledu, že byl v naprostém klidu, nikdo z té holoty ho nepřitahoval, nemusel vůbec řešit tuto nepříjemnou stránku své osobnosti! A byl za to šťastný a vděčný. Málo snad? Že pokušení, že ďábel znovu vystrčil své růžky?

Nespravedlnost smrti tak zajímavého muže jakým Klekí-Petra byl, ho zasáhla více, než si chtěl připustit! Kolik mu dal rozhovor s ním, od té doby, co opustil brány kriminálu, nemohl s nikým tak otevřeně mluvit. Měl pocit, že mít více času, svěřil by mu více, než kdy svěřil knězi Kochtovi. A on se na oplátku otevřel mu. Tak úžasný rozhovor, s člověkem, jenž stejně jak on bojoval s vnitřními démony, s hříchem, s osudem.
A Vinnetou? Proč ho Bůh zas zkouší, nebyl už zkoušen dost?! Proč ve snech stále vidí ladné pohyby indiána, jeho spanilou tvář, jeho nádherné černé vlasy, aksamitové oči. Proč? Proč se budil vzrušený a… Bylo to horší než kdykoliv předtím. Jistě, sem tam se objevil muž, který ho přitahoval, lákal, třeba kolega topič, s nímž házel každý den několik hodin uhlí do pece, která poháněla parník, jež ho vezl sem do Nového světa. A i jiní… Ale vždy se ovládl, potlačil touhu, ten zvrácený chtíč. Tak jak mu radil kněz Kocht. V mysli mu vyvstala knězova slova:

„Proč myslíte, že jsem zde? Proč jsem se stal vězeňským knězem? Každý den mám tak na očích, kde bych skončil, kdybych podlehl. A zároveň nejsem zbytečně pokoušen, tu mi dělají ministranty lupiči, vrahové, zkrátka dospělí muži. Nemusím čelit pokušení, když se v sakristii převlékají do rouch. Nevím, zda bych měl dost sil, kdybych musel každý den, každou mši hledět na… Radím vám dobře, vyhýbejte se i myšlenkám! Řeknete si, snít mohu, to nikomu neublíží! Ublíží! Vám! Živte touhu po hříchu a váš chtíč poroste! Mluvím z vlastní zkušenosti. Musíte, stejně jak já, potlačovat tuto stránku své osobnosti, nepodléhat ďáblovi ve vás. Jen to je cesta, kterou dojdete k míru, ke spáse!“

A tak se snažil nemyslet, netoužit, nesnít. Někdy to bylo lehčí, někdy těžší, ale nikdy ne nemožné. Až do teď. Vinnetou vstupoval do jeho snů, stačila chvilka nepozornosti a jeho myšlenky se hned stočili k indiánovi. Toužil tak, jak nikdy předtím, snad jen touha po Carpiovi byla stejná.

„O bože,bože… Carpio… Ne! Zastav tyhle myšlenky! K ničemu dobrému to nevede! Nepoučil ses dost?“ ptal se zoufale sám sebe. Snažil se odvést myšlenky jiným směrem.

Grizzly, obrovský medvěd! A zabil ho sám, jen nožem! Kdyby mu to někdo před rokem předpověděl, nevěřil by tomu. Nepovažoval by to za možné. Copak někdo rozumný půjde na takovou potvoru nožem? Ale člověk míní a osud mění. Mrzelo ho, že nezachránil Howarda, nedokázal však popírat pocit hrdosti na sebe sama. A obdiv jiných ho také těšil, zvlášť ten, který spatřoval v očích a slovech mladého Apače…

Sevřel dlaně, zase je myšlenkami tam, kde by být rozhodně neměl.

„Co si mám jen počít?“ povzdychl.

Pod ochranou Kiowů rychle odměřit poslední úsek a pak rychle zpět na východ, zpět do civilizace. A poté? Vrátit se domů, navštívit rodiče a co dál? Jakým směrem se má jeho život ubírat? Nevěděl…
Proč mu jen Inču-čuna nedovolil odjet s nimi? Jeho žádost bylo okamžité bezmyšlenkovité rozhodnutí, cítil však, že bylo správné. Mohl by tak splnit slib, který dal umírajícímu krajanovi, mohl poznat něco, nevěděl ani přesně co, tušil však, že by to stálo za to. Náhle jím projel chlad, zamrazilo ho. Stálo by to za zničení druhé šance, kterou od Boha dostal? Nebylo Inču-čunovo odmítnutí vlastně jeho záchranou? Nežádal o připojení se k indiánum, neslíbil Klekí-petrovi, že ochrání Apače, jen kvůli svému chtíči? Neznal je, nic o nich nevěděl, a přesto se hned nabídl! Kam by to vedlo? Kam? Stejně tam kam poprvé, když odmítl Boha kvůli Carpiovi? Nebo by se snad ovládl, zkrotil svoji touhu, vždyť něčemu tak zvrácenému by tak ušlechtilá bytost, jakou se zdál Vinnetou, jistě neholdovala! Ale kde měl jistotu? Že se znovu nevynoří démoni, kteří mu už jednou zničili život! A kdyby jen jemu! Jediná jistota byla ve víře, jen Bůh ho mohl ochránit.

Padl na kolena

„Otče náš, jenž jsi na nebesích….“

Jak se vám příspěvek líbil?
12 komentářů
  1. Nemáš ponětí, jak moc mě další povídka na fandom Vinnetou těší, navíc když je tak pěkně napsaná. Moc dobře se to četlo, pohled Old Shatterhanda na věc preferuji, takže jsem vážně, vážně nadšená. A taky zvědavá, co se bude dít dál, díky 🙂

     
  2. Profesorsays:

    No, vypadá to hodně zajímavě. Vánoce jsem sice nečetla, většinu mayovek ano, tak doufám, že se budu chytat i dál. Těším se.

     
    • Knigasays:

      Určitě, já tam Vánoce zmiňovala halvně proto, abych osvětlila kde se vzal Carpio, že to není vymyšlená postava atd. A doporučuju Vánoce přečíst! Fakt se to dá číst i v dospělém věku :-). A když teď máme dobu předvánoční….

       
  3. Aidrien Assagirsays:

    Budu upřímná: jsem zdegenerovaná vlastní verzí a vlastním pohledem na věc, každopádně jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Jestli to dopadne dobře, podle očekávání čtenářů, nebo jestli překvapíš a dáš mu jiné směřování.

     
    • Knigasays:

      To je v pořádku, to je to co mám na fanfikci nejraději, každý má svůj vesmír, svoje představy. Co je dobrý konec, co očekávájí čtenáři je těžko říct… Těch možností je kolik a v podstatě každá může být dobrá i špatná zároveň… Sama nejsem rozhodnutá…

       
      • Aidrien Assagirsays:

        Je to jednoduché: čtenáři (minimálně ti, co četli předlohu) očekávají, že Old Shatterhand a Vinnetou skončí spolu a nejlépe dobře. Já vybočila a jedné čtenářce se to nelíbilo.

         
  4. Knigasays:

    Děkuji 🙂 Sama jsem zvědavá 🙂 zatím mám v pc rozepsanou druhou, v hlavě třetí kapitolu, snad se mi bude dařit psát i ty další čtivě a hezky.

     
    • Hellsays:

      Škoda, že se povídka zatím nepohla 🙁
      Narazila jsem na ni náhodou, zaradovala se, že by konečně něco mohlo existovat i v češtině a zjišťuji, že má stále jen jednu kapitolku.
      A to přitom vypadá tak nadějně, ač je kapitola krátká, tak jsem se do ní položila. Bylo by troufalé se ptát, zda je v dohledné době v plánu vložení nových kapitol? O:)

       
  5. Talsays:

    „Řeknete si, snít mohu, to nikomu neublíží! Ublíží! Vám! Živte touhu po hříchu a váš chtíč poroste!“

    Bože, jak pravdivé! Ale jak to mám udělat? Jak na ni mám zapomenout? Už nevím, co mám dělat, aby to přestalo!

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *