Hřích Old Shatterhanda – 2. kapitola – 1. část


Vinnetou

Věkové omezení:  PG-13 – Kdokoliv starší 12 let může bez obav číst,  v průběhu  se může hodnocení změnit

Fandom: Vinnetou alias mayovky

Páry:  pre-slash Old Shatterhand/Vinnetou

Upozornění:  Postavy patří jen a jen Karlu Mayovi :-) Já si je jen půjčuji a hraji si s nimi, povídka nebyla napsána za účelem zisku, jde pouze o fanouškovskou zábavu.

Není to příliš dlouhé, ale slíbila jsem, že v neděli bude další kapitolka. A sliby se mají plnit! Takže tu je krátká první část druhé kapitoly. Slibuji, že na pokračovaní  už nebudete muset čekat  dva roky!

„U řeky bude dobrá příležitost“ prohlásil Inču-čuna, nemusel svému synovi nijak vysvětlovat k čemu. Pár slov o plánovaném postupu pronesli při výrobě smyku pro tělo Klekí-petry, nyní již nebylo potřeba nic více rozebírat.
Zatímco náčelník popohnal koně středem řeky, po proudu, Vinnetou se smykem pokračoval přímo přes brod ani se za svým otcem neohlédl. Věděl, že co nevidět se setkají a poté se snesou na proradné bledé tváře stejně nemilosrdně jako orli na kořist. Pomstí smrt nevinného a potrestají zloděje!
Koně vytrvale klusali prérií, Vinnetou držel v levé ruce oprať od koně svého učitele, smrákalo se, ale nehodlal zastavovat. Pojede celou noc, na odpočinek neměl ani čas a ani chuť. Jeho duše byla prázdná, stejně tak jak jeho mysl. Jen na jediné se soustředil, aby bezpečně a co nejrychleji splnil svůj smutný úkol.

S posledními paprsky slunečního svitu se v něm uvolnilo napětí, po tváři mu sjelo pár slz, okamžitě si je hřbetem ruky setřel. Nikdo zde nebyl, ale nechtěl si slabost připouštět. Sevřel rty. Nemohl pochopit sám sebe, cítil smutek, ano, ale také hněv. Obojí bylo pochopitelné, ovšem pouze pokud by se smutek týkal smrti Klekí-petry a hněv jeho vrahů. Nicméně tomu tak úplně přesně nebylo. Což mladého Apače mátlo. Jak se může hněvat na svého drahého učitele a proč jej bolí u srdce, když si vzpomene na tu mladou bledou tvář? Kdyby tomu bylo naopak, byl by s tím zcela srozuměn. Jeho učitel pro něj přece znamenal tolik a přec jediné, co se mu nyní vybavovalo, byla poslední slova umírajícího. Slova v neznámé řeči pro neznámého člověka! A to jej popouzelo!
Ilči zafrkal, Vinnetou se okamžitě vytrhl ze svých myšlenek, upustil oprať, seskočil z koně, uchopil ručnici a snažil se ve svitu měsíce a hvězd najít důvod vraníkova znepokojení.
Za nedalekým keřem zahlédl stín, zřejmě kojot! Ozvalo se zavrčení! Sebral ze země kámen a mrskl jím do křoví. Ihned poté zamířil svojí zbraní! Většina kojotů by vzala nohy na ramena už před hodnou chvíli. Tento však ne a proto se dalo jistě očekávat, že je vzteklý a že co nevidět zaútočí. A tak se i stalo. Kámen dopadl do křoví a šelma vyrazila. Jeden skok, druhý… Padl výstřel a kojot se zarazil a okamžitě se svalil na zem. Vinnetou pomalu došel k zdechlině. Byl téměř úplněk, bezmračná noc a proto zřetelně viděl, že tlama zvířete byla pokrytá provazci slin.

Jak se vám příspěvek líbil?
08 Led 2017 Rubrika: Vinnetou  Tags: ,  Jeden komentář
One Response
  1. Zetasays:

    Skvělé, mně se to líbilo moc! Máš jedinečný pozorovací talent, nevím o nikom, kdo by si všiml, že poslední slova Klekí Petry slkutečně jsou v němčině, a že patří Old Shatterhandovi. Těším se na další pokračování, nenchávej nás moc dlouho čekat 🙂

    Z.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *