Návštěva v Ernsthalu – část I.


Vinnetou

Omlouvám se za to, že stále marně čekáte na další díl Hříchu. Dostavil se menší blok a snaha o jeho zbourání vyústila v tuto povídku. V podstatě i tento příběh patří do Hříchu, je to jen nějaká budoucí kapitola.  Druhou inspirací  byly fanfikce německých autorek.  Trochu se mi nepozdává styl, kterým popisují Old Shatterhandova otce a potřebovala jsme si najít vlastní verzi. Byť se na první pohled asi nebude lišit od těch verzí, které jsme dosud četla. Jen snad tam na druhý pohled bude něco víc!
Děj příběhu se odehrává době knihy „Satan a Jidáš“, konkrétně po příjezdu Vinnetoua do Drážďan. Bylo mi trochu líto, že tuto mimořádnou událost odbyl Karl May tak stručně. Jakákoliv kritika i chvála je mi milá!

Návštěva v Ernsthalu – část I.

Old Shatterhand mechanicky skládal oblečení a nejrůznější výstroj do dvou kufrů. Měl s balením na dobrodružné výpravy mnohaletou zkušenost. Každý kus oblečení, každičká věc měla v kufru své místo. Přesně, efektivně poskládané, seřazené tak, aby v případě potřeby mohl i poslepu do kufru sáhnout a ihned vytáhnout to, co potřeboval.
Balil však bezmyšlenkovitě, jeho mysl se zabývala něčím jiným. Chvílemi se zastavoval, zahleděl se z okna či do zdi, rukou si nervózně prohrábl vlasy, ze rtů splynul tichý povzdech. Došel ke skříni, otevřel ji, chvíli se díval do jejích útrob, pak se otočil zpět ke kufru.
Na druhé straně pokoje seděl na divanu apačský náčelník. Na klíně mu ležela otevřená kniha, kterou již nějakou dobu nečetl, a místo toho se zaujetím pozoroval svého pokrevního bratra. Pokud se nemýlil, byl Šarlí nervózní. Z jakého důvodu, tak náhle? Z ničeho nic?
Uplynulé tři dny byl Karl plné horečné aktivity. Měl několik důležitých schůzek, procházel nejrůznější písemnosti a u psacího stolu seděl dlouho do noci a psal. Připravoval zkrátka vše, aby se mohli co nejdříve vydat na cestu, na záchranu Huntera.
Na cestu se zřejmě těšil, z přítomnosti svého rudého bratra se velmi radoval. Tak proč z něj náhle čišela nervozita?

Karl konečně zaklapl kufry, natáhl se pro řemeny, aby jimi obepnul kufr, když se ozvalo zaklepání.
„Á, poslíček je tu!“
Odešel do chodby, ozvala se němčina, cinknutí peněz a zaklapnutí dveří. Do pokoje se vrátil s košíkem, či spíše košem, zakrytým modrobílou utěrkou. V druhé ruce svíral lístky.
Vinnetou tázavě pohlédl na koš, jenž Old Shatterhand položil vedle stolu, o který se opřel, a nervózně si promnul bradu.
„Musím dnes navštívit rodiče, nemohu odjet bez rozloučení s nimi.“ pronesl tiše
Apač pohlédl s překvapením na svého bratra. Za tou nervozitou se skrývala návštěva rodičů? Jen to? Copak se bál návštěvy vlastních rodičů? Nebo je snad problém jinde? Například v jeho přítomnosti? Nemohl přijít na žádný jiný důvod náhlého neklidu jeho bratra.
„Má Vinnetou počkat zde? Nebo…“
„Ne, ne!“ přerušil ho Karl „Chci abys šel se mnou, pochopitelně, ale“ povzdechl si, sevřel levou rukou okraj stolu.
„Matka bude nadšená, že tě bude moci poznat osobně. Otec snad také, i když spíš“ zavrtěl hlavou, prohrábl si vlasy a s dalším povzdechem pokračoval. „Těžko říci. Nakonec, ty neumíš německy, on neumí anglicky.“ Pokrčil rameny a sedl si na divan vedle náčelníka. Sepjal ruce, lehce sklonil hlavu a zamyšleně hleděl na zem. Vinnetou trpělivě seděl a čekal. Nechápal, co se přesně děje.
Po chvilce Karl pokračoval „Otec, jak to jen říct, já nechci“ znovu se odmlčel. Z ničeho nic prudce vstal „Otec je prostě otec, to poznáš sám. Jen neměj, prosím, žádná velká očekávání. On je“ polkl.
„Nechme to už být, jdu sehnat drožku. Za chvíli je poledne, vlak do Chemnitzu odjíždí před půl jednou. Zpět se vrátíme zřejmě posledním vlakem, a tedy asi už zůstaneme na nádraží!“ a opustil rychle byt.

Vinnetou nevěřícně zavrtěl hlavou. Jeho bratr, schopný se postavit jen s nožem grizzlymu, je vyděšený setkáním s otcem? Očekávání? Jaká by měl náčelník Apačů mít? Po pravdě neměl žádná, nerozuměl zvláštnímu vztahu mezi Šárlim a jeho rodiči. Tušil, že tento vztah bude zcela odlišný, než jaký měl se svým otcem. To bylo více než zřejmé, mimo jiné i tím, jak byl Šárlí mlčenlivý, pokud došlo u táborových ohňů, ať už mezi indiány či bílými westmeny, na téma dětství, mládí, rodina… Nebyl však výjimkou. Mnoho bělochů na Západě o své minulosti nemluvilo. Jako kdyby udělali tlustou čáru a začali žít znova, bez jakýkoliv vztahů k předcházejícímu životu.
Nicméně tito muži zůstávali tam kde byli, na prérii, na pláních, ve Skalistých horách, v městečkách podél trati železného oře, nevraceli se tam, odkud přišli. Kdežto jeho bratr? Tu chvíli na pláních Ameriky, tu chvilku v Evropě, pak na skok do země zvané Afrika a či Indie. Sem tam se o svých rodičích a sestrách v Evropě zmínil, ale vždy jen tak lehce, většinou při odjezdu nebo příjezdu do Apačovy země.

Znovu se rozhlédl po bytě svého bratra, věděl, že si jej prohlíží s největší pravděpodobností naposledy. Byl tak rád, že jej konečně spatřil. Často, vždy když se mu stýskalo, přemýšlel a snil o tom, co zrovna Šárlí dělá ve svém domově, za velkou vodou. Neměl se však čeho chytit. Ano, znal leccos o životě bílých, viděl jejich města, ale tušil, že jeho znalosti jsou omezené a že skutečnost bude jiná. Nespletl se, nyní však bude moci svým myšlenkám dát konkrétnější podobu.
Došel k hudebnímu nástroji uprostřed pokoje a rukou po něm lehce přejel.
Klavír? Jedna z věcí, o nichž vůbec nevěděl. Netušil, že Karl umí hrát. Nikdy neměl příležitost jej slyšet. Až do včerejšího večera. Vinnetou věděl, že na tento okamžik nikdy nezapomene. Na bratra sedícího u kláves a lehce vyťukávajíc krásnou melodii. A až bude zas uléhat tisíce kilometrů od muže, který mu vzal srdce, bude tato vzpomínka patřit k jeho nejmilejším.

I kdyby jeho cesta nepřinesla už nic jiného, byl by spokojen. Byl k sobě upřímný, věděl, co bylo hlavním důvodem jeho putování přes Velkou vodu. Mohl přece Františka Vogela jen informovat a poslat ho za Šárlim samotného! Ovšem představa, že se opět prodlouží doba, kdy svého bratra neuvidí, jej děsila! Byly to už dva roky, co viděl Old Shatterhanda naposledy! Dva dlouhé roky samoty, dva roky vzpomínek a touhy po přítomnosti člověka, jenž pro něj tolik znamenal! Nemohl se dočkat jara, kdy se měl bílý náčelník vrátit do Ameriky. A nyní by měl čekat ještě déle? Jeho srdce se málem zastavilo při této myšlence.
Neváhal tedy a nebohým sourozencům oznámil, že sám pojede Karla požádat o pomoc. Oba mladí lidé mu byli tak vděční! Vinnetou se až styděl za to, že hlavní motivací jeho cesty není ušlechtilá touha jim pomoc, ale jeho touha po Šárlím…

********************************************************************************

O pár hodin později seděli v drožce drkotající po ulicích Chemnitzu, sem přijeli rychlíkem z Drážďan a čekala je ještě skoro dvaceti kilometrová cesta do Ernsthalu. Vinnetou se zaujetím sledoval město, kterým projížděli. Lišilo se od Drážďan, domy nebyly už tak honosné a ulice široké. Občas zkoumavě pohlédl na Old Shatterhanda. Z jeho těla by neklid, napjatost vyčetl snad každý. Seděl tiše jako téměř celou cestu z Drážďan. Hleděl na podlahu kočáru, ruku křečovitě sevřenou na okraji koše. Nečekaně zdvihl hlavu a zachytil tak Apačův tázavý pohled.
Slabě se usmál „Otec je zbytečně hrdý. Paličák. Nechce ode mne přijmout peníze. Nejraději by nepřijímal žádnou pomoc. Zkoušel jsem peníze “zapomenout“, nechat je tam jen tak ležet. Při příští návštěvě je vždy položil přede mne, abych si je vzal zpátky. Jen na Ernesta teď něco málo ode mne přijme, ale vše mi důkladně doloží účty, o což nestojím. On však nechce mít pocit, že mi něco dluží!“ sykl podrážděně.
Podíval se na koš a pokračoval klidnějším hlasem „S jídlem je to snadnější, šoupnu ho do komory a je to. Nenechá to zkazit. Nebo mu o něm matka ani neřekne. Co já vím. Ale hlavní je, že ušetří svoje peníze.“
Vinnetou chvíli přemýšlel „Nebylo by tedy lepší, kdyby u nich můj bratr bydlel, když se navrátí z cest sem do Německa?“ Apač nedokázal pochopit, proč otec Old Shatterhanda odmítá podporu od svého syna. Nebyla to snad samozřejmost? Že nejprve živí rodič dítě a později dítě oplácí svým rodičům?
Šárlí se hořce zasmál „To tedy ne, to by nebyl dobrý nápad. Dům je malý, velmi malý na to abych žil s otcem pod jednou střechou. Ostatně já bych v Ernsthalu už žít nedokázal. Mám ho dost! A vzít rodiče do Drážďan? Neměli by tam co dělat, tady mají přátele, známé. Kdepak.“
Apač na chvíli ztratil slova. Jak někdo může “mít dost“ místa, kde se narodil? Kde prožil dětství a mládí? Mohl by on někdy “mít dost“ puebla na břehu Ria Pecos?

********************************************************************************

Drožka opustila město a po široké štěrkové cestě kodrcala alejemi podél polí a lesů. Zaujetí Vinnetoua se nijak nezmenšilo, porovnával rodnou krajinu Šárlího s krajinou Ameriky, největší rozdíl však neviděl v přírodě, ale v takových věcech, jakou byla třeba chybějící zbraň kočího. Dostavníky, které brázdily Západem, měly vždy aspoň dva, častěji však tři vozky. Jeden svíral opratě, další dva drželi v ruce nabitou pušku, neustále připraveni na případný útok banditů či indiánů. Zde seděl na kozlíku jediný neozbrojený muž. Okolí nevěnoval žádnou pozornost, hleděl jen na cestu před sebou. Proč také, vždyť se nemusel bát o svůj život.
Cuk, ozvalo se lupnutí, prasknutí, bryčka se zhoupla, zadrhnula o štěrk „Prrrrr!“
Kočí seskočil a jal se obhlížet kola. Karl vystoupil z vozu také, prohodil s mužem pár slov, vylovil z kapsy peníze a zaplatil za jízdu. Vinnetou pochopil, že dál půjdou zřejmě pěšky.
„Nu, Ernsthal je na dohled“ ukázal Karl po cestě, vytáhnul z drožky koš, mávl na kočího, který tiše nadával u prasklého oje, a vykročil k malému městečku, které se již opravdu v dáli rýsovalo.
„Z vesnice mu pošlu pomoc“ otočil se na Vinnetoua, kterému se instinktivně nechtělo zanechat muže samotného. Apač se ještě jednou ohlédl po drožkáři. Zas rozdíl oproti tomu, co znal. V Americe by každý cestující přiložil ruku k dílu, aby vůz mohl co nejrychleji pokračovat. Inu jiný kraj, jiný mrav. Jak často slyšel tato slova pronést Šárlího. Po těch pár dnech strávených v Evropě začínal více chápat to posměšné slovo, které westmeni používali pro nováčky, přistěhovalce. Nic v Evropě nemohlo ty lidi připravit na zcela odlišný život na pláních Ameriky. O to víc nechápal, proč jsou ochotni vyměnit tento poklidný život za boj o přežití. Nejen s rudými muži, ale třeba i medvědy, vlky, krokodýly a hady.

Brzo je obklopily malé, přízemní domky s malými zahrádkami, na jedné z nich sbírala žena prádlo. Karel přišel blíže k chatrnému dřevěnému plůtku a zavolal na ni. Zřejmě ji znal.

„Hallo Karl, eigentlich also, guten Tag, Doktor May!“ usmála se na něj.
Prohodili spolu pár vět a žena vykřikla směrem k domku, ze dveří vykouklo klubko malých dětí. Nejstarší, asi pěti-šestiletý chlapec si popotáhl kalhoty a přiběhl k plotu. Pozorně naslouchal, co mu matka nařizovala. Vinnetou napočítal pět dětí a žena byla zřejmě opět v očekávání. Bílých prostě neustále přibývalo rychlostí, které se nemohli indiáni vyrovnat. Vzpomněl si, jak on i jeho otec byli v šoku, když se Šarlí podivoval nad nízkým počtem dětí v apačských rodinách *) a pak pověděl, že je sám ze čtrnácti dětí, byť většina z nich nepřežila první rok svého života. Bylo to něco, co oba náčelníci nedokázali pochopit, nedávalo žádný smysl, aby se žena neustále oslabovala těhotenstvím a porody. Nebylo divu, že tedy musely na svět přicházet děti slabé, které neměly mnoho šancí na přežití. Když pak Old Shatterhand odešel do svého příbytku, pronesl Inču-čuna tiše:
„Když zemřel tvůj bratr, bylo to velmi těžké období pro mne, a hlavně pro tvoji matku. Neumím si představit, jak bychom snášeli smrt devíti dětí!“
Bylo to už tak dávno, co naposledy hovořil se svým otcem, nemohl se ubránit stesku, který nyní zaplavil jeho srdce.

„Tak, pomoc pro kočího je zařízená!“ přerušil jeho vzpomínky Karl, s úsměvem mávl na ženu a vydali se dále. Domy se začaly lepit jeden na druhý, rostly do výšky, zahrádky kolem nich zmizely, místo štěrku a hlíny se objevilo dláždění.
Před budovou s velkým nápisem „Die Schule“ spatřili skupinku dovádějících dětí. Chlapci na sebe pokřikovali, strkali se a ve chvíli se ozval zvuk praskající látky. Všichni od sebe odskočili a začali si prohlížet šaty. Ihned bylo ale jasné, kdo přišel k úhoně. Zrzek, asi tak desetiletý, nevěřícně zíral na chybějící rukáv svého kabátu. Ten držel v ruce vytáhlý hubeňour.

„Hey, du mit aufgeschnappt Mantel. Komm her!“
Zrzek neváhal, setřel si slzy a vyděšený výraz a přiběhl ke Karlovi, ten položil koš na zem a na něco se chlapce optal. Zrzek přikývl a podíval se na skupinku dětí.
„Hans, komm her!“ ukázal pak na hubeného chlapce, jenž stále svíral utržený rukáv. Hans se rozzářil, neváhal a přiskočil k nim, ostatní děti trochu zesmutnily. Jako by každé z nich chtělo být vybráno.
„Danke, Peter, danke!“ šeptal vybraný chlapec k zrzkovi a podával mu utržený rukáv, Peter jej zastrčil do kapsy. Vzal koš za jedno ucho, Hans za druhé.
Vinnetou německy neuměl, pár slov ale znal. Danke patřilo mezi ně. Nerozuměl tomu, proč ten hubený chlapec zrzkovi děkoval. Zač? Za to, že se má táhnout s košem? Proč jej vlastně stále nenese Šárlí? Jaký smysl mělo, aby se s těžkým košem táhly děti? Jeho bratr zřejmě vycítil, jaké myšlenky se mu honí hlavou.
„Musím trochu myslet na to, co řeknou lidé. Když už se táhneme přes celý Ernsthal pěšky místo drožkou.“ toto Apači zamotalo hlavu ještě víc. Je něco špatného na tom, že jdou pěšky? Proč? Ani další Karlova slova mu nepodala vysvětlení.
„Tady se zná každý s každým, proto mám rád Drážďany, tam se nemusím starat o to, co si na trhu povídají drbny. Ovšem tady je situace jiná, hlavně s ohledem na moje rodiče.“

Vešli na náměstí, u kašny postával muž v modrých kalhotách, červeném kabátě, se šavlí na opasku. Tedy místní strážce pořádku, sotva je spatřil, zamračil se. Stejně tak se zamračil i Karl „Ten mi tu chyběl!“ povzdechl si.
Na náměstí bylo živěji než v uličkách, kterými sem došli, mnoho lidí si je se zájmem prohlíželo. Vzbuzovali zřejmě nějaké pozdvižení. Vinnetou se domníval, že je to jím, na druhou stranu se po nich lidé dívali dřív, než mohli vůbec postřehnout jeho barvu kůže a rysy v obličeji. Co je tedy tak zaujalo? Šarlí? To, že dva chlapci nesou koš? Nebo snad ten strážník, co se snažil nenápadně a jako by nezaujatě s nimi držet krok? Jeho bystrá mysl pracovala na plné obrátky, prohlížel si jednotlivé domy, když na něj lidé hleděli, s klidem gentlemana hleděl na ně. Všiml si toho, že Karlovo a zejména jeho oblečení, bylo výrazně lepší než ošacení většiny lidí, které potkávali. Někteří se s Šárlím zdravili, někdo uctivě, jiný jen tak na půl úst. Sem tam to vypadalo, že by se někdo chtěl dát s Karlem do řeči, ten se však tvářil nepřístupně a rázným krokem šel dál a dál.
Přešli kolem kostela a zahnuli do boční ulice, lidí ubylo, strážník šel však stále pár kroků za nimi.
„Tak a jsme tu“ zahlásil Karl, zastavil se před vysokým, ale velmi úzkým domem. Chlapci položili koš na zem, Old Shatterhand odhrnul utěrku, odtrhnul dvě klobásy a spolu s drobnými mincemi je podával nosičům. Ti strhli čepice z hlavy „Danke, Herr May!“ lehce poklonili hlavou a mazali uličkou pryč pevně svírajíc svůj výdělek.
Vinnetou postřehl, že se v malém okně odhrnula záclonka, zahlédl ženský obličej, a to už se otvíraly dveře domu.
„Karl! Wilkomen! Was für eine Überraschung!“

*) Průměrný počet dětí na 1 ženu v Americe v 19. století – u indiánu čtyři děti, běloši měli průměr sedmi dětí. Tedy téměř dvojnásobek.

Jak se vám příspěvek líbil?
23 Dub 2017 Rubrika: Šuplík, Vinnetou  Tags: , ,  3 komentáře
3 komentáře
  1. Apanačisays:

    Skvelé čítanie! Congrats!
    Pobyt Winnetoua v Nemecku má veľký potenciál – sama sa divím, že ho KM až tak nevyužil. O to viac sa teším, že si, Knigo, siahla po tejto téme. Winnetou v Drážďanoch je moja obľúbená časť románu.

    Pri čítaní o návrate z Afriky trochu som sa hnevala na pána autora, že spravil z W takú bábovku – že mu prisúdil – tuším zápal pobrušnice – a to z psychosomatických dôvodov! Keď tak ale teraz čítam Tvoju FF, začínam chápať, z čoho to ten náčelník chytil. Európska civilizácia vs. jeho prirodzený svet. To je ozaj na infarkt. Asi mi to pomôže toho Karla rehabilitovať. 🙂

     
    • Knigasays:

      Diky 🙂
      Tak ja si nemyslim, ze jen s psychosomatickych, myslim, ze tam je i neco o podnbi a prostredi. A vis jak, i dnes si z Egypta lidi vozi ruzne „suvenyry“.
      Hehe, jojo, ja to chtela jeste nejak vic rozepsat, nejake konfrontovani mam jeste v zaloze, ale nejde mi to tak uplne jak jsem chtela, ale uvidime :).
      Myslim, ze nakonec budes chtit Karla hezky obejmout 😀

      p.s. – mas na blogu taky schvalovani komentu, nebo je chyba nekde na me strane? dikec

       
  2. Fialkasays:

    Milá Knigo,

    Tvé psaní se mi moc, moc, líbí. Můžeš prosím co nejdřív poslat pokračování, nemůžu se dočkat , a tak Tě zkouším trošku popohnat ( doufám, že to nevadí). Píšeš opravdu procítěně a je poznat, že máš naše oblíbené postavy ráda. Já taky a hodně. Čtu i německý FF stejně jako Ty, ale s překladačem je to občas trošku zkreslené, takže Tvoje psaní v češtině si můžu pěkně vychutnat. Ještě jednou prosím, prosím a přeji krásný den.
    Fialka

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *