Hřích Old Shatterhanda – 2. kapitola


Vinnetou

Konečně jsem dopsala druhou kapitolu :-). Doufám, že se vám bude líbit. není tak dobrá jako kapitola první, ale tu myslím už nepřekonám nikdy. V sešitě mám rozepsanou i druhou kapitoly „Návštěvy v Ernstthalu“ tak doufám, že ji brzo převedu i do elektronické podoby. Mno a začínám pochopitelně psát tedy třetí kapitolu Hříchu, v hlavě mám už i závěr. Ovšem uvidíme jak se bude příběh nadále vyvíjet, možná překvapím sama sebe.
Za jakoukoliv chválu či kritiku budu velmi ráda. :-D. Děkuju!

Hřích Old Shatterhanda – 2. kapitola

„U řeky bude dobrá příležitost“ prohlásil Inču-čuna, nemusel svému synovi nijak vysvětlovat k čemu. Pár slov o plánovaném postupu pronesli při výrobě smyku pro tělo Klekí-petry, nyní již nebylo potřeba nic více rozebírat.
Zatímco náčelník popohnal koně středem řeky, po proudu, Vinnetou se smykem pokračoval přímo přes brod, ani se za svým otcem neohlédl. Věděl, že co nevidět se setkají a poté se snesou na proradné bledé tváře stejně nemilosrdně jako orli na kořist. Pomstí smrt nevinného a potrestají zloděje!
Koně vytrvale klusali prérií, Vinnetou držel v levé ruce oprať od koně svého učitele, smrákalo se, ale nehodlal zastavovat. Pojede celou noc, na odpočinek neměl ani čas a ani chuť. Jeho duše byla prázdná, stejně tak jak jeho mysl. Jen na jediné se soustředil, aby bezpečně a co nejrychleji splnil svůj smutný úkol.

S posledními paprsky slunečního svitu se v něm uvolnilo napětí, po tváři mu sjelo pár slz, okamžitě si je hřbetem ruky setřel. Nikdo zde nebyl, ale nechtěl si slabost připouštět ani sám před sebou. Sevřel rty. Nemohl pochopit sám sebe, cítil smutek, ano, ale také hněv. Obojí bylo pochopitelné, ovšem pouze pokud by se smutek týkal smrti Klekí-petry a hněv jeho vrahů. Nicméně tomu tak úplně přesně nebylo. Což mladého Apače mátlo. Jak se může hněvat na svého drahého učitele a proč jej bolí u srdce, když si vzpomene na tu mladou bledou tvář? Kdyby tomu bylo naopak, byl by s tím zcela srozuměn. Jeho učitel pro něj přece znamenal tolik a přec jediné, co se mu nyní vybavovalo, byla poslední slova umírajícího. Slova v neznámé řeči pro neznámého člověka! A to jej popouzelo!
Ilči zafrkal, Vinnetou se okamžitě vytrhl ze svých myšlenek, upustil oprať, seskočil z koně, uchopil ručnici a snažil se ve svitu měsíce a hvězd najít důvod vraníkova znepokojení.
Za nedalekým keřem zahlédl stín, zřejmě kojot! Ozvalo se zavrčení! Sebral ze země kámen a mrskl jím do křoví. Ihned poté zamířil svojí zbraní! Většina kojotů by vzala nohy na ramena už před hodnou chvíli. Tento však ne a proto se dalo jistě očekávat, že je vzteklý a že co nevidět zaútočí. A tak se i stalo. Kámen dopadl do křoví a šelma vyrazila. Jeden skok, druhý… Padl výstřel a kojot se zarazil a okamžitě se svalil na zem. Vinnetou pomalu došel k zdechlině. Byl téměř úplněk, bezmračná noc a proto zřetelně viděl, že tlama zvířete byla pokrytá provazci slin.

Mladý Apač hleděl na zvíře a na jeho mysli vystanula jedna z prvních hádek mezi Klekí-petrou a medicinmanem kmene. Stáli tehdy také nad mrtvolou kojota. Bílý muž chtěl, aby zdechlinu okamžitě spálili. Rudý muž požadoval rituál. Shromáždila se kolem nich celá vesnice. Klekí-petra se snažil přesvědčit indiány, že kojot je nemocný, že se jej nemají dotýkat. Jinak že hrozí nákaza. Šaman oponoval, že je nutné usmířit zlého ducha nebo ten posedne někoho dalšího. Po úspěšném obřadu nebude už mršina nebezpečná.
Nakonec debata málem skončila vyhnáním bělocha. Zastal se jej tenkrát Inču-čuna a tak mohl zůstat na okraji vesnice. Trvalo však několik dalších měsíců než znovu získal důvěru kmene. V té době kdy žil na okraji vesnice, jen tiše trpěn jako podivín, za ním začal Vinnetou docházet.

Nevěděl tehdy ani sám proč, snad chtěl najít odpovědi na otázky, které se mu honili hlavou. Otázky na něž mu už nestačila odpověď od otce či medicinmana. Jeho přirozená zvídavost jej přivedla tedy do chýše bělocha. Již po pár návštěvách byl zcela unesen světem, který se před ním začal rozevírat. Klekí-petra se stal jeho největším učitelem. V očích mladého indiána předčil i Tatellah-Sataha ! Neboť ten sice znal odpovědi na vše co se týkalo přírody a Velkého ducha, ale neznal písmo bílých! Nevěděl kde běloši loví železné oře, nevěděl jak je možné, že trubka se sklem přibližuje pohled na louku za řekou. Cizinec z daleké země však odpovědi znal! A tak den za dnem, písmeno po písmenu, slabiku za slabikou, slovo za slovem se Vinnetou učil číst a dozvídal se nové, neuvěřitelné věci. A z cizince, z bělocha, se den za dnem stával jeden z Apačů, z podivné bledé tváře se stal učitel, přítel a otec. Získal si každého z kmene, až snad na medicinmana, ale ani ten po letech neupíral právo Klekí-petry na místo u poradního ohně, v radě starších. Byl jeden z nich! Ale na konci života, v posledním okamžiku před smrtí to náhle byl zase jen cizinec! Proč?

Duší mladého náčelníka proletěl šíp hněvu, vytrhl ho ze vzpomínek. Musel jet dál, musel splnit svůj úkol. Neměl čas ani na usmíření zlého ducha ani na spálení mršiny.
Vyskočil na svého koně a vydal se nocí dál. Usilovně se snažil přestat myslet na Klekí-petru, čas na vzpomínky, na truchlení přijde až po ztrestání jeho vraha a zlodějů země. Jeho smutek a hněv se slily v jedno a na místo myšlenek na mrtvého učitele před ním vyvstala tvář mladého bělocha.

I on bude potrestán, zabit za své činy a za činy svých druhů, zejména toho se jménem Rattler! Za to, že poslední slova Klekí-petry byla určena jemu a nikoliv Vinnetouovi!

Po opálené tváři indiána stékala opět slza. Toužil po pomstě, nicméně se nedokázal ubránit pocitu velké ztráty kdykoliv si vzpomněl na greenhorna, jež se neohroženě postavil grizzlymu.

Měl pocit, při jeho spatření, jako kdyby jej znal. Dobře znal. V jeho modrých očích neviděl opovržení a odsouzení na které byl od bělochů zvyklý. Tvář byla upřímná, úsměv laskavý. Zatoužil po blízkosti toho muže!

Snad kdyby se potkali za jiných podmínek, za jiné situace… Kdyby mladý běloch nepatřil k zlodějům země… Kdyby ožralý ničema nezabil Klekí-petru… Pak by se snad mohli spřátelit, tak jak se spřátelil s Old Firehandem, snad by se mohl z mladého cizince stát Apač!

Jak jej tohle napadlo? A proč? Běloch se k nim chtěl vlastně přidat, Vinnetou si nejasně vybavoval jeho slova, jeho prosbu, aby mohl jet s nimi a prudkou zamítající odpověď Inču-čuny. Vždyť otec na něj dokonce i plivnul! Sám byl v té chvíli v takovém šoku, téměř nevnímal okolí. A až nyní si uvědomoval co se dělo bezprostředně po smrti učitele Apačů!

„Proč?“ tiše zašeptal k hvězdám, kdyby Inču-čuna mladou bledou tvář neodmítl mohl teď s nimi jet do vesnice, mohl se s ním spřátelit, mohl by se od něj dozvědět co znamenala poslední slova Klekí-petry, mohl by s ním… To vše bylo však ztraceno! Nemohl se zlobit na svého otce, litoval však, že k této urážce došlo. Taková pohana, které se náčelník dopustil, se dala smýt jen krví! Nebylo cesty zpět. Mladý běloch byl nepřítel! Až se s ním uvidí příště bude to boj na život a na smrt. Bude čas odplaty…

Kazatel 3:08
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

 

Hřích Old Shatterhanda – 1. kapitola

Jak se vám příspěvek líbil?
15 Kvě 2017 Rubrika: Šuplík, Vinnetou  Tags:  8 komentářů
8 komentářů
  1. Profesorsays:

    Pěkná kapitola, povídka se dobře rozjíždí.

     
  2. Zetasays:

    Opět skvěle napsáno, navíc okořeněno docela temným proroctvím v závěru, protože jak víme, tak k tomu boji opravdu dojde (a bylo by zajímavé ho vidět z pohledu Vinnetoua. A vlastně všechny události až do sbratření krví 🙂 Hodnotím pěti hvězdami, a těším se na pokračování, ať už to bude druhá polovina Návštěvy, nebo nějaká další kapitola!

     
  3. Apanačisays:

    Ty, Knigo, tak to sa mi páčilo! Najmä tie prepoje na ostatné Mayove knihy, ktoré si vlastne sám autor nemohol týmto štýlom dovoliť urobiť, ale autor fanfic sa s tým môže krásne vyhrať – napr. spomienka na Old Firehanda.
    Zabodoval u mňa aj flešbek s kojotom a aj „šíp hnevu“.
    Veľa zdaru v ďalšom písaní! 🙂

     
  4. Martin Handlsays:

    Super ! Jen malá drobnost – nedostal Ilčiho až po sbratření ? Čet jsem to před mnoha roky, tak si to možná pletu.

     
    • Knigasays:

      Trosku se pletes, ale ne moc.
      Kone byli Vinnetoua, z jeho chovu a dal Old Shatterhandovi po sbratreni, az kdyz opousti pueblo, Hatatitlu :). Takze jsme predpookladala, ze Vinnetou predtim jezdil na obou, hlavne asi na tom Ilcim, byt teda oba kone byli asi hodne mladi. Kazdy indian mel sve stadecko, to byl v podstate takovy jako ukazatel majetku. Kdyz se chtel ozenit dal za to otci sve zeny nekolik koni.

       
      • Martin Handlsays:

        Já měl za to, že je dostali oba současně od Inču-čuny. Ale už je to fakt dávno 🙁

         
        • Knigasays:

          Teoreticky by to mohlo byt v tom dvoudilnem vydanim, to je hodne upravovane, az se budu nudit tak se mrknnu, nebo treba v komixu? Jsem t dvoudilne od doby, kdy jsme zjistila, ze Vnnetou ma o dil vic ani poradne necetla 🙂 Takze je mozne, ze pravdu mame oba.

           
  5. Melkorasays:

    Vinnetou/Odl Shatterhand slash je něco, co mi ve FF tvorbě docela chybělo. Už proto, že to tak dává mnohem větší smysl, než originál.
    Takže jsem zvědavá, jak to bude dál.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *