Já a běh III. – Maraton?

Moje cesta k maratonu započala na panelákové chodbě, na botníku před zamčenými dveřmi, od nichž jsem ztratila klíče. Seděla jsem tedy na té malé skříňce a trpělivě čekala na příchod rodičů z práce. Venku pršelo, takže zkoumat sídliště jsem nemohla. Že je v Bohunicích knihovna, jsem ve svých deseti letech ještě nevěděla. Dokonce jsem si ani nenosila knížku na čtení o přestávce. Čím jsem se tedy mohla bavit? Jedině četbou učebnic. A tak jsem si přečetla celou čítanku a zpěvník a také učebnici dějepisu. Zdá se vám, že jsem toho za jedno odpoledne stihla nějak moc? No víte, já ty klíče ztrácela/zapomínala jak na běžícím pásu! Tudíž jsem na tom botníku sedávala často. „Dějepis pro pátou třídu“ mě bavil nakonec ze všech učebnic nejvíc. Ve zpěvníku byly jen písničky, v čítance jen krátké povídky a úryvky z knih, což mi vadilo. Chtěla jsem vždy vědět, jak to bude dál. V učebnici dějepisu byly ale příběhy ucelené! A co víc, skutečné!

A tak jsem, o něco dřív, než na to došla řeč ve škole, četla o Sparťanovi, který celý den běžel, aby ve městě oznámil vítězství, a poté vyčerpáním zemřel. Zůstala jsem z toho celá paf. Přišlo mi to velmi smutné, ten člověk se tak snažil, aby udělal jiným co nejdřív radost, a co z toho měl? Smrt!

Zapsal se však do dějin, ať už se jmenoval Feidippidés nebo Diomedón, kdo by ho neznal? Myslím, že tohle jeden z důvodů, proč je maraton tak populární, tak mimořádný. Protože všichni ze školy tenhle příběh známe. Během historie lidstva byly tisíce a tisíce bitev a v každé z nich nastaly mimořádné a hrdinské činy, ale o kolika z nich se učíme, kolik jich nám uvízne v paměti?
Druhý důvod shledávám v tom, že tento běh má své jméno. Není to běh na 42 km. Je to maraton. Proto jsou i populární půlmaratony a nikoliv běhy na 20 km. Když člověk něčemu dá jméno, zvláštní název, hned si k tomu vytvoří vztah. Možná se pletu, ale věřím, že u mne to zafungovalo.
Jak už jsem zmiňovala v předchozím článku, měla jsem na základní škole docela problém s tělesnou výchovou. Po přečtení této pasáže z učebnice dějepisu jsem začala tělákem zcela pohrdat. Nač běhat 60 m, k čemu to je? To mi přece nepomůže, kdybych měla běžet celý den, ne? To je aspoň výkon! Ne tohle hopsání po hřišti! A krom foglarovek se právě maraton stal mojí motivací k těm opakovaným pokusům se naučit běhat. V duchu jsem si představovala, jaké by to bylo běžet celý den, běžet s důležitou zprávou a tak podobně. Bohužel se mi nedařilo. Nicméně jsem s tím byla vcelku smířená, vždyť se maraton běhá jen na olympiádě, takže je to jen pro ty, kteří jsou na tělocvik fakt dobří. A těch je tak málo! Nám ostatním zbývá jen snít, že.

Velké překvapení nastalo někdy v druhé polovině devadesátých let, kdy jsem v televizi zaslechla zmínku o tom, že se v Praze poběží maraton. Tak trošku jsem nechápala, vždyť není přece olympiáda (sport mě jinak vůbec nezajímal, nějaká mistrovství světa mi byla zcela ukradená) a ještě víc paf jsem byla, když jsem uviděla nějaký krátký sestřih z té akce. Tolik lidí! Proč jich běží tolik? Přece to nemá cenu, ne? První může být jen jeden, každý, kdo neskončí v první desítce, dvacítce přece běží zbytečně, ne? Proč běží? Okamžitě se mi vybavil příběh maratonu a moje dětské sny. Když jich tu běží tolik, tak to zase nebude až tak výjimečné. Takže bych to mohla dokázat. Jen bych ale musela umět běhat. A to neumím. Takže jsem tam, kde jsem. Ale semínko naděje začalo klíčit.

Když jsem se rozchodila (Zrození chodce) bylo dosažení 42 km významnou metou. Významnější, než když jsem dala o něco později svoji první padesátku. Cítila jsem, že jsem se tak trochu vyrovnala onomu sparťanovi. Zvládla jsem maraton, také mi to trvalo celý den. Naštěstí jsem v cíli neumřela, inu neměla jsem za sebou bitvu a v batohu jsme měla dostatek jídla a pití. Považovala jsem svůj dětský sen za splněný. V rámci svých možností jsem jej přece dotáhla do konce! Jak jsem se mýlila!

Ale muselo uběhnout ještě pár let, než jsem si to uvědomila, až do října 2013! Ten měsíc jsem díky aplikaci Nike+ a díky projektu RUNGO.CZ konečně zažila úspěch při pokusu se naučit běhat.

V únoru 2014 jsem se začala výrazněji posouvat díky běhání dle tepové frekvence. A můj sen o maratonu začal znovu. Reálnější a splnitelnější než kdykoliv dřív. Žádná náhrada chůzí! Ale možnost jej skutečně zaběhnout!
Poslední srpnový víkend v roce 2014 jsem se pokusila o svůj první půlmaraton, bylo to docela fiasko – 2:20. Podcenila jsem totiž kilometráž, díky svým chodeckým aktivitám jsem ke vzdálenosti 21 kilometrů neměla žádný respekt. Poučilo mě to, cenná lekce. A další meta na cestě k maratonu byla odškrtnutá!
A v září toho roku, krátce po spuštění registrace na závody RunCzech ligy, přišla nabídka od tety Lenky. Že mi s babičkou a dědou zaplatí start na pražském maratonu v květnu! S nadšením jsem ji přijala! Zdolání maratonu bylo na dosah ruky!

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..