Hledač cesty je ten, kdo ve kmeni splné Zasvěcovací stezku a je přijat do kmene. Zná zákon a symboliku lesní moudrosti….
Cestu jsem se vydala hledat už několikrát. Jednou za čas v sobě najdu sílu a chuť vyjít, vyběhnout z vesnice. Nikdo mne k tomu nemusí nutit či přemlouvat, spíš naopak.
Opustím vesnici, najdu pár značek, malé, úzké cestičky. Trochu se proběhnu, zastavím se a dlouho, dlouho nic. Pěšinky zarostou, značky zmizí a Hora náhle není vidět. Na celou krajinu jako by se snesla hustá mlha, taková ta co by se dala i krájet, ale ani Rákosníčka nelze spatřit. Pomalu tápu zpět do vesnice, zpátky ke svému životu….
A jednoho rána se vzbudím a cítím jak mě zase Hora láká, volá, přitahuje a tak musím znova a znova opouštět tu svoji vesnici a znovu a znovu se do ní vracet.
Kolikrát už jsem uvažovala zda to má vůbec smysl, zda směřuji k správné Hoře. Zda to je či není „moje Hora“ na níž chci vystoupat. A zda není lepší se na žádnou Horu nevydávat a žádnou cestu nehledat. Pořád nemám odpověď…
Jak čas běží mění se můj pohled na Horu i na cestu k ní. Mnohé jsem už pochopila, nebo lépe řečeno myslám, že jsem pochopila. Třeba to, že nikdo a nic mi neukáže tu nejspolehlivější cestu k cíli. Tak přes poušť všedních dnů, prales zkoušek a nekonečnou prérii problémů musím projít a cestu si najít sama…
A tak zase teď cítím to volání a snad se zase vydám na cestu k Hoře, abych na ni mohla stoupat a jednou spatřit její krásu…
Text z roku cca 2005. Stále aktuální.