26 bobříků a já


Woodcraft

Cesta na horu za zářícím mořem začíná různě… v našich končinách  kdekdo začínal s bobříkama…  Jaké to byli krásne časy, takže troška vzpomínání….

Poprvé jsem s lovem bobříků začla po prvním přečtení „Hochů od Bobří řeky“ (jako asi skoro každý). To mohlo být v létě 1988 nebo 1989, přesně to nevím, pamatuji se jen na to jak mě ta kniha nadchla a jak jsem po babičce chtěla 13 knoflíků a kus látky, protože žádné mé tričko nemělo dost dlouhé rukávy a našívat si bobříky na bundu? To by mě naši a babička hnali. Už tehdy mi „Osud“ (lépe rečeno babička) bránil některé zkoušky plnit. Třebas bobřík hladu nebo samoty opravdu nepřicházel v úvahu…
Na školním výletě v roce 1991 nebo 1992 (fakt nevím jestli jsme tam jeli na podzim 91 nebo na jaře 1992) jsem v jednom malém papírnictví narazila na „5. zápisník 13 bobříků“ a hned jsem se pokoušela zdolat Velké mlčení, marně.

O něco později se mi do rukou dostal „Magazín Bobří stopou“ a hned u mě propukla ta prospěšná, užitečná vášeň pro bobříky. Sice jsem jich ulovila (od 8.7.1992 do 14.7.1993 => datum prvního a posledního) jen devět, ael pokusila jsem se o všechny, no téměř o všechny. Hned ten první – žlutý bobřík mrštnosti – ě moc vadil. Byl a je pro mě nesplnitelný. Třebas běh na 60 m jsem měla v 7. třídě uběhnout za 8.8 s. Můj osobní rekord je 13,9! A přitom jsem nikdy nebyla pecivál, na kole jsem po sídlišti jezdila celé odpoledne, o prázdnináích jsem nevytáhla paty z lesa a na pochoďácích a školních výletech jsem vždycky šla mezi prvními a i když většina byla už úplně vyfluslá a unavená mě nohy nebolely ani kapánek… Prostě ale takové to skákání a běhání mi nešlo a nejde, a´t dělám co dělám. Zkrátka mi ten žluťásek přišel moc nespravedlivý, na rozdíl od ostatních, jejichž lov opravdu spočíval jen na „lovci“ – jeho píle a snaze ( a né na jeho vrozených indispozicích)!

Jako prvního bobříka jsem získala bobříka plavání, poslední kůže (pomyslná) pověšená na hřebík byla za bobříka slepoty. Dále jsem ulovila b. záchrany, b.dobrých činů, b.hladu, b.času, b.indiánských měsíců, b.hmatu, b.odvahy.

Nejdůležitějším bobříkem byl pro mě bobřík světlehnědý – bbořík odvahy. Jeho lov mě opravdu poučil o tom jak mám k lovení a vůbec ke všem podobným zkouškám přistupovat, kdy je mám splněné a kdy ne.

Jako první datum jeho splnění jsem do zápisníku zapsala datum 9.1.1993, za necelý měsíc jsem to přepsala na 6.2.1993. Proč?

Toho 9.ledna jsem se spolu s Míšou N. vydaly na „výpravu“ (no spíš vycházku) ke studánce. Byla zima a tak je pochopitelné, že cesta byla zasněžená a místy pokrytá náledím. Co deset, patnáct metrů jsme upadly. Už ani nevím, kterou z nás napadlo, že pokud dojdeme až ke studánce a zpátky bez fňukání a nadávání tak, že máme splněného bobříka odvahy. Tudíž jsme zatnuly zuby a cestu absolvovaly… Za pár týdnů se ve městě konala stínadelská hra „Hon na Široka“. Na závěr bylo nutno slézt asi 2.5-3 m dlouhé lano, pro mě příšerná hloubka, dost dlouho to vypadalo, že slézt do sklepení nedokážu a volby Velkého Vonta se nezúčastním. Nakonec jsem přeci jen strach přemohla a ta radost z toho zvládnutí!

Celou cestu domů jsem si ty dva zážitky porovnávala. Pochopila jsem, že na té cestě nešlo o odvahu, ale o přemožení slabosti, což také není špatné (člověk by měl svoji změkčilost překonávat), nicméně to neplní bobříka odvahy. Tudíž jsem datum přepsala a neúspěšně jsem se snažila překecat Míšu, aby to první datum také škrkla…

Od té doby jsem si dávala pozor na to jaký výkon mám podat a jaký jsem podala…

Bonříky jsem přestala lovit po rozpadu mého neslavného klubu Hvězdice
(15. KBS), což nastalo koncem 7. třídy – v létě 1993. Během osmičky jsem se snažila být „in“ a nehrát si jako malá. Jak toho teď lituji…

Jak se vám příspěvek líbil?
01 Led 2014 Rubrika: Woodcraft  Tags: ,  Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *