Já a běh I.

Budu běhat. Začnu běhat. Tohle jaro už musím začít běhat. Na jaře to nevyšlo, v létě bylo moc vedro, ale tenhle podzim musím začít běhat. Tak v zimě to nemá cenu, počkám na jaro. Tak letos fakt konečně začnu běhat. Jé to už je zase léto, ty vedra jsou hrůza, ale hned jak se ochladí jdu na to. Tak další novoroční předsevzetí bude, že konečně začnu běhat….
Tohle asi zná vícero lidí. Kolikrát já už chtěla začít běhat, tolikrát vždycky bylo něco proč to nešlo. Třeba stěhovaní, ztráta psa (se štěnětem běhat nemůžete), úraz, zuby (když během jara přijdete o pět zubů tak už síly nezbývají), ale hlavně první neúspěchy a zejména ta hrozná lenost. Ale je nutno začít od Adama, tedy od začátku a to od základní školy:

 

Tělesná výchova mě nebavila, nešla mi a hlavně sem v ní neviděla smysl. A co bylo nejhorší nebyla jsem tlustá, takže jsem nemohla svoje neúspěchy svádět na tělesnou váhu, na ty kila navíc. Při tom jsem nikdy neměla dojem, že bych byla nějaká buchta co by seděla u tv. Ráda jsem jezdila na kole, plavala, v zimě jsem probruslila na rybníku nejedno odpoledne. A moje celoživotní láska chůze. Co já se nachodila u babičky po lese, taky mě a moje bratry kvůli jednomu delšímu výletu pak po lesích hledala celá dědina … V Ořechově jsem to měla do školy kilometr, ze školy asi tak pět šest, protože jsem to brala zkratkou . Pak na sídlišti jsem dokázala panelákový blok obejít i třicetkrát, než jsem konečně šla domů. Tak mě chyběla ta dlouhá cesta ze školy. Ale zkrátka jak došlo na sportovní tabulky, za kolik mám uběhnout 60 m, kolik mám hodit, jak daleko mám doskočit, tak byl konec a rázem jsem byla za línou a neschopnou.

Nebylo tomu tak vždycky, to bych zase škole křivdila. Dokud jsme bydleli na dědině tak mě tělák bavil, chodila jsem i do gymnastiky. A to přesto, že rychlejší než já byl opravdu úplně každý včetně tlouštíků. Jenže tam všichni moji pomalost brali jako následek toho, že jsem nosila v dětství na noze dlahu kvůli nedovyvinuté kyčli. Ovšem po přestěhování do Brna se vše změnilo. Na to abych šla učitelce říct, že jsem měla jako malá dlahu jsem odvahu nesebrala, navíc kdo se v pubertě dobrovolně přizná ke svým slabinám? Dost na tom, že jsem měla nosit brýle. A navíc vždyť žádné viditelné následky jsem neměla, takže proč se na to vymlouvat, že. A tak jsem v TV mlčky poslouchala jaké jsme nemehlo a že se nesnažím, dostávala mínusy za to, že jsem v plavání neuplavala 50 m kraula tak rychle jak jsem měla atd. Mlčela jsem a raději vzpomínala jaká to byla zábava přeplavat tam a zpátky o prázdninách ten obrovský rybník u babičky, kam by se tenhle pidibazén vešel aspoň 5*.

Co škole vytýkám nejvíce je to, že při výuce TV naprosto chyběla systematičnost! Kdyby nás stejně učili číst a psát, tak jsem negramotná doteď. Dokážete si představit, že sedíte v první třídě, sotva jste se naučili přeslabikovat „Máma má mísu“, když v tom dovnitř vtrhne učitelka a chce po vás, aby jste okamžitě přečetli Bídníky ? Přesně tak probíhala výuka TV. Teď z ničeho nic běžíme na výdrž 12 minut v kuse! Jak to, že to nezvládáte když jsme minulý týden běhali 60m na čas! Žádná rada, žádný návod, žádná snaha pomoci žákovi zlepšit výkon. Na podzim se odběhalo a odskákalo co se dalo do tabulek a tím to skončilo. Přes zimu jakáž takáž snaha o gymnastiku (ale stejně nesystematická jako „atletika“) a na jaře zase přišel čas na tabulky… Učitelka zanadávala nad neschoopností většiny a tím to skončilo. Ti co limity splnili na výbornou pak mohli chodit do sportovního klubu při škole. Vidíte ten rozdíl oproti matematice, češtině? Tam učitelé doučovali slabší nikoliv jedničkáře…

Názor učitelky mě v konečném důsledku nevadil, pro mě tehdy většina učitelů byla jen umělá autorita, kterou musím bohužel ve škole respektovat, ale nic víc. Známka z tv stejně nikdy nesměla vysvědčení kazit a i kdyby jo, tak u nás v rodině by to nikomu nevadilo. U nás doma se počítali jen ty „pravé“ předměty (matematika, čeština, němčina, potom fyzika,chemie, přírodpis, dlouho nic, dějepis).

Co mě, ale přivádělo k slzám nad mojí pomalostí a neohrabaností byli foglarovky. Milovala jsme je všechny, HOBŘ počínaje a SS konče. Jenže co jsem si měla počít, když jsem četla podmínky bobříka mrštnosti a kritiku neohebných, pomalých sloních mláďat. Když jsme pochopila, že tohle nikdy nezaběhnu, neskočím… Ne, že bych se nesnažila. Inspirovaná „Bojem o první místo“ jsem nejednou šla k železniční trati a zkoušela běhat zároveň s vlakem. Ať jsem to zkoušela kolikrát jsem chtěla, ať jsem v rámci „Modrého života“ poctivě cvičila u otevřeného okna každičký den, stejně jsem vždy uběhla jen pár metrů, rychlost se nezvyšovala a vždycky jsem pak skončila se šíleným pícháním v boku. Byla jsem sama ze sebe dost zoufalá, ale nakonec jsme to vzala jako fakt, že neumím zpívat a neumím kreslit, tak prostě ještě navíc neumím běhat a skákat. A kritiku sloních mláďat jsem ve foglarovkách raději přeskakovala.

Na střední byla TV pro mě zase zabitý čas. Nejdřív krátká rozcvička a pak se hrál volejbal. No ten mě nikdy nenadchl a tak jsem kolikrát (vždy když jsem byla lichá) raději seděla na žíněnkách a četla si. Ve třeťáku (nebo snad až ve čtvrťáku?) nám ale udělali v tělocvičně malou posilovnu a to bylo aspoň něco. To mě ta hodina za týden zase po letech bavila…

No zkrátka školní docházka utekla jak voda a po maturitě tedy sport z mého života zmizel. Ne úplně, ale protože jsem nikdy neměla problém s váhou a přišlo mi že chodím více než je průměr, navíc byla jsem mladá nic mě nebolelo, nepíchalo, tak jsem pohyb prostě neřešila.
Jednou za čas v rámci woodcrafterského rozvoje jsem chtěla rozvíjet i své tělo a tak jsem vždycky pár týdnů cvičila u otevřeného okna a na polní cestě zkusila běhat, ale dopadlo to vždycky stejně = jako dřív. Pokrok nikde a jen mě píchalo v boku a dusila jsem se. Co z toho, že… A čas šel a šel.

Konečně jsem si splnila svůj sen a pořídila hafana, s bíglicí Spotynkou jsem se nachodila ještě víc než kdykoliv předtím. A při mnohých procházkách jsem čím dál tím více narážela na lidi, kteří běhali. Co mě ale zarazilo bylo to, že neběhali nijak závratnou rychlostí (někteří tedy ano, ale to byli vyjímky). Žádné úprky jak holky ve školy, mám na mysli tu malou skupinku těch co dávali limity. Jen takové vyklusávání… Že bych to taky zkusila?

A protože už tu byl strejda Google a tetička Wiki tak jsem se konečně dozvěděla kde dělám celá ty léta chybu. Že špatně dýchám, že to nemám na začátku přepálit, že mám začínat velmi zvolna, prokládat běh chůzí a tak. A nevěřícně jsem zírala, když jsem se dočetla, že maratony mívají limit kolem 7 hodin! Vždyť já 42 km ujdu za cca 8-9 hodin, když tedy chci, a moc po cestě nekeškuju a nepauzuju. Takže, abych mohla uběhnout maraton musela bych ujít, ehm tedy uběhnout, přinejhorším 6 km za hodinu, což se dá, leckdy dám chůzí i těch 7-7.5 km, když není moc náročný terén. To bych přece zvládla, nemusím běžet rychle! To je neuvěřitelné! To jako vážně bych mohla jednou, někdy v daleké budoucnosti, zvládnout maraton?!

…pokračování při příštím záchvatu grafomanie….

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..