Já a běh II. – Zrození chodce


Běhna :-)

Jak už jsem se zmínila, k chůzi jsem měla od malinka velmi kladný vztah. Nevím, čím to je dáno, snad je to věc sudiček, možná věc genetiky. Kdo ví. Naše rodina rozhodně nepatřila mezi rodiny, které žijí turistikou – (myšleno chodeckou turistikou, výletů a dovolených jsme si užili dost). Na rodinné výlety se jezdilo autem, maximálně malá procházka v zámeckém parku, v podhradí. Pak zas šup do auta a domů.

Prázdniny jsem trávila především u prarodičů z otcovy strany, tam bylo pole, louka, velká zahrada, zvířata. Takže dospělí měli plno práce a na nějaké výletování prostě nebyl čas. Do lesa se šlo na houby, případně na šišky. My (děti) jsme jezdily na kolech, běhaly po lese (ale jen k „naší“ louce), koupaly se v rybníku, hrály si na ulici a vůbec měly báječné dětství. O tom žádná.

U prarodičů z matčiny strany to bylo trošku jiné, hospodářství malé a děda pravidelně chodil na zdravotní procházky, po dvou infarktech se musel udržovat v kondici. Nicméně na tyto procházky mě vzal poprvé snad až v mých 15/16 letech. A byl docela překvapen a potěšen, že jsem tu několika kilometrovou procházku ušla s radostí. Dnes si myslím, že je škoda, že jsem měla celé dětství z něj příliš velký respekt, že mě na ty procházky nebral dřív. U něj ta touha po výletování, cestování byla hodně, hodně, velká…

Zkrátka do zhruba mých 13 let jsem si příliš turistiky neužila. Výjimku tvořili školní, táborové a oddílové (nejprve pionýrské, pak zálesácké) výpravy. Nicméně těch mnoho nebylo. Ve škole jeden ročně (byť naštěstí v sedmé a osmé třídě vícedenní), do oddílů a na tábory jsem chodila jen do šesté třídy. Vnitřně jsem toužila po změně, pojmenovat a určit jsem ji však nedokázala. Až do dne, kdy jsem babičce řekla: „Za hodinu jsme zpátky“.

Tato věta je v naší rodině větou památnou :-). Pro mě znamená super odpoledne a podvečer strávený touláním se po lesích a turistických cestách na kraji Moravského krasu zpestřené večerní fackou od dědy… Pro prarodiče, tetu, strýce to tak pěkné odpoledne nebylo. Spíše to pro ně byl velmi stresující podvečer, když jsme se (já a moji bratři – 8 a 7 let) stále nevraceli. Nicméně toto je můj příběh, a tak je důležitý můj úhel pohledu :-).
Jak jsem řekla bylo to super, úžasný den. Ušli jsme jen cca 15 km, ale i tak to stálo za to. Já v té době nějaké pojetí o km a jak dlouho trvá ujít třeba 8 km, měla jen hodně povrchní. Takže to dopadlo, jak to dopadlo. Ale našla jsem něco, co mě prostě naplnilo, co se mi strašně moc líbilo. A hlavně narazili jsme nad Holštejnem na dospělé lidi, kteří si jen tak vyšli na výlet! Bez auta! Jak inspirující to pro mne bylo! Bylo to první ze dvou dnů, který vyústili v mé zrození v Chodce.

Druhý den se odehrál téměř za deset let. Tak dlouho mi to bohužel trvalo. Ne že bych se těch deset let flákala a nechodila, to vůbec. Kdepak. Zhruba v šestnácti jsem zjistila, co je to KČT a že se stále organizují dálkové pochody, sice pak trvalo ještě dva-tři roky, než jsem se konečně na nějaký vydala. Ovšem znovu jsem se trochu zapojila do oddílového života, vyrážela jsem o prázdninách na kole s bráchou po Moravském krase, s druhým zase na výlety, sem tam jsem vyrazila na výlet sama, jindy s kamarádkami. Všechny tyto pěší (cyklistické výlety byly trochu jinde pochopitelně) měly jedno společné – nikdy, nikdy jsem na nich nepřekonala hranici 25 km. Sama nevím, proč jsem si myslela, že 25 km je tak akorát, že je to nějaká hranice toho, co se dá za den ujít. Když jsem něco plánovala sama, tak vždy na rozmezí 20-25 km, když jsem šla na dálkový pochod, vždy jsem volila trasu 25 km. Domnívala jsem se, že ty delší trasy jsou pro cyklisty. Nicméně na přelomu tisíciletí se ke mně dostal „Svitek Březové kůry“ a já trošku zírala. Na malý čin je potřeba 50 km? Na velký 75/100 km? To se jako dá vážně ujít? Zdálo se mi to nemožné. Až do dne D!

Byl krásný jarní den, začátek dubna. Vystoupila jsme z vlaku v Kuřimi a vydala se hledat sokolovnu. V ní se měl nacházet „start“ turistického pochodu. Na nohách jsem měla úžasné super botky! Celokožené pionýrky!
No vlastně to nebyly pionýrky, vlastně to byla pracovní obuv, co babička nafasovala někdy v 70. letech v čističce. A byly mi trošku velké, ale jenom trošku! Tak dvě, tři čísla. To přece nevadí, že! Hlavně že jsou kožené a kotníčkové, že zkrátka vypadají jako turistická obuv! Byl to první a poslední výlet, na který jsem je kdy vzala!
Došla jsem do sokolovny, stoupla si do řady před zápisovým stolkem. Přede mnou stál starý pán, tak 70+, s hůlčičkou. V duchu jsem jej obdivovala, říkám si, jak je to hezké, že i na stará kolena nesedí doma, ale že se jde projít, asi si dá tu krátkou 12 km trasu, že. Ehm… následující minuty nezapomenu, co budu živa. Na pána totiž došla řada!
Za stolkem sedící muž se na něj zvesela usmál: „Nazdar Franto! Tak co, kolik si dneska dáš?“
„Kolik si tak můžu dát! Vždyť stovku ani tu usoplenou sedmdesát pětku nemáte!“ naoko rozdurděně opáčil pán s hůlčičkou.
„Takže padesát?“
„Jo!“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Tenhle důchodce, s hůlkou, chce jít padesát kilometrů? Padesát?! To přece nemůže ujít, to určitě pojede na kole, to nejde! Jak už to bývá, ozvala se druhá půlka mozku, že když to dá ten děďula, tak to nemůže být nic tak těžkého. Takže zatímco pán platil dvacet korun startovného a bral si mapu a tatranku, v mojí maličkosti zuřila bitva zdravého rozumu a šíleného, bláznivého rozumu. Měla jsem štěstí, zdravý rozum vyhrál, sice s ústupkem, ale vyhrál.

„Tak slečno, kolik si dáte vy?“ usmál se muž za stolkem tentokrát na mně!
„Ále, jenom pětatřicet, to víte, pospíchám na vlak“ řekla jsem lehce otráveným hlasem, abych dala najevo, že mě to mrzí, že si kvůli vlaku nemohu dát těch padesát kilometrů. Vzala jsem tatranku, mapu a vyšla ze sokolovny směrem ke zlomu v mém životě.
Šla jsem a koukám, že po druhé straně ulice jde ten dědula, šel pohodovým volným krokem, lehce se opíral o hůlku, kolo neměl, hodlal to tedy opravdu ujít. V duchu jsem nevěřícně zavrtěla hlavou a šla dál. Pán se brzo odpojil, já zakufrovala. No, měla jsem se ho držet!

Nakonec jsem se nějak z Kuřimi vymotala. Zvesela jsem šlapala až ke zřícenině Trnačov. Tam jsem si už musela sednou (cca 15-17 km). Cítila jsem, jak mám odřené paty, takže jsem si víc utáhla tkaničky, aby mi nohy ve velkých botách tolik neklouzaly. Už mi bylo jasné, že nebyl zrovna dobrý nápad si je brát. Ale tak, nějak dojdu, ne? Na liháčku jsem si uvařila instantní polévku a vyrazila neohroženě dál. Že mě za chvíli z příliš utažených tkaniček začaly bolet nárty, pak holeně a tak dále asi nemusím psát! Opětně se mi podařilo ztratit značku, a tak bez pořádné mapy jsem si zašla hezký kus. Nohy, zejména levá, mě bolely z bot čím dál tím více, po tom dvacátém kilometru začaly lehce ozývat i svaly na stehnech. Ale jen lehce, to se změnilo úderem kilometru třicátého (dle mapky KČT, v reálu už to bylo o něco málo kilometrů víc). To se začaly ozývat trošku důrazněji. Už jsem nevěděla, jak bych na nohy došlápla, abych se vyhnula bolesti na patách. Kupředu jsem se posunovala prapodivnou chůzí, malý kopeček jsem slézala skoro dvacet minut a v půli jsem uvažovala, že se z něj možná raději skutálím. Na konci lesa, Kuřim už byla na dohled, jsem se posadila na pařez. Byla jsem prostě vyřízená. Totálně! V té době jsem pracovala v knihovně, takže kancelářská krysa sedící za stolem. Navíc, byl to můj první výlet po zimě, nebyla jsem vůbec rozchozená, poslední výlet byl někdy v půlce listopadu. Neměla jsem sílu, dokonce mi sklouzla i slzička, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Do cíle zbývalo tak 1.5 kilometru, netušila jsem, kde vezmu sílu, abych si stoupla a nějak tam dopajdala. Nahmátla jsem v batohu poslední kousek čokolády – Reklamní vsuvka: Studentská pečeť Orion – snědla jsme ji, získala tak dostatek sil na setření slz, nahodila bágl a vyrazila k cíli.

Kilometr přes pole ještě ušel, avšak jakmile se moje dobité nohy dotkly asfaltu, bylo zase zle. Nemohla jsem je zdvihat, nebo jen velmi málo, abych minimalizovala otřesy. Sunula jsem se šnečím tempem. Pomalu, ale jistě. Když jsem uviděla nádražní budovu napadla mě myšlenka, že se vykašlu na sokolovnu a zůstanu už zde. Jenže mobily tehdy ještě nebyly tak rozšířené jako dnes a přišlo mi nefér vůči pořadatelům nedojít a ani nedat vědět, že jsem v pořádku. A tak jsem se sunula dál. Proti mně šla manželská dvojice (také turisti, šlapali však padesátku), zastavili se, prohodili jsme pár slov a oni byli tak hodní, že se se mnou vrátili až k místu startu/cíle! Ujel jim kvůli tomu vlak. Ale protože viděli, v jakém jsem stavu, rozhodli se mě podpořit a pro případ nouze jít se mnou. Těch pár set metrů k sokolovně jsme šli dlouho, alespoň jsme si hezky popovídali! Dostala jsem pár cenných rad. Ve stylu, co to mám na nohách a že teda příště raději i „blbé“ prestižky než tvrdou pracovní obuv (že mi je velká jsem jim raději ani neříkala) či na téma, že po nicnedělání v zimě si mám příště zase dát raději těch dvacet a postupně navyšovat, než z nuly vystřelit na pětatřicet (že jsem chvíli zvažovala padesátku jsem jim také raději zamlčela) a tak podobně. Náhle jsme se zastavila. Sokolovna před námi a z boční ulice vyšel ten dědula! Stejným, naprosto stejným pohodovým krokem, jakým vyšel ráno! Jen lehce se opírajíc o hůlčičku. Stála jsem jak solný sloup. On to fakt ušel a na pohodu! Vždyť je mu nejmíň sedmdesát! Mě je dvacet a co jsem? Troska!

Když jsem se dostala domů a konečně sundala boty brečela jsme málem znova. Na patách jsem měla puchýř. Na každé jeden. Jen jeden… Ale velký jako moje dlaň. A prsty? Zkrvavené… Inu, zážitek na celý život!

Šílený rozum pár dní rozumně mlčel, zatímco zdravý rozum nadával při každém bolestivém došlápnutí na zraněné nohy. Ale sotva splaskly puchýře, začal se šílený rozum ptát po termínovce KČT a že prý kdy dám tu padesátku!

Od té doby uplynulo cca 15 let. Za tu dobu jsem ušlapala pár dalších pochodů, vyzkoušela jsem i dogtreking, neboť jsem si pořídila psy, poznávala jsem krásy naší vlasti díky vandrům a výletům s přáteli. Jak jsem ráda, že jsem tehdy šla tu pětatřicítku a zjistila tak, že pětadvacet kilometrů může být bez problémů jen dopolední výlet a nikoliv celodenní.

A v den, kdy jsem poprvé absolvovala 42 kilometrů, mi v cíli došlo, že jsem právě ušla vzdálenost maratonu! Sice jsem ho neuběhla, pouze ušla. Nicméně i to bylo naprosto báječné. V té době jsem měla za to, že prostě běhat nedokážu, že běh je jen pro vyvolené, takže jsem se cítila vítězně, téměř stejně tak jak jsem se o několik let později jásala v cílí PIMu!

Jak se vám příspěvek líbil?
23 Dub 2017 Rubrika: Běhna :-)  Tags: , , ,  3 komentáře
3 komentáře
  1. Platansays:

    Vzdy obdivujem starých ľudí, ktorí sú v rakej skvelej kondícií ako ten pán, ktorého spomínaš 🙂 Dúfam, že raz taký budem aj ja, čo je aj dôvodom prečo bežím (chôdza ma baví tiež, ale bohužiaľ v meste často nie je kam sa len tak prechádzať). pekný článok 🙂

     
    • Knigasays:

      Jo, take v to doufam, ze budu takhle vitalni 🙂
      Cetla jsem, ze beh je nejlepsi prevenci na demenci a podobne starecke nemoci. Protoze diky sportu je dukladne prokrveny mozek a diky tomu tedy vyrazne nizsi pravdepodobnost techto onemocneni 🙂
      Takze behu a chuzi zdar 🙂

       

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *