Kterak babička ke svému jménu přišla


Šuplík

Příběhy naší rodiny  – aneb dva kratší texty staršího data.

Kterak babička ke svému jménu přišla

Byla jednou jedna česká vesnice. A v té vesnici potřebovali nádeníky. Práce bylo hodně, ale lidí málo. A tak si pozvali pár Slováků. Tam u nich, u Trenčína, bylo naopakn hodně lidí, ale práce málo.
Mezi těmi Slováky byl i Ján. Trochu prchlivý člověk, kvůli nějaké hlouposti se pohádal se svojí nastávající Annou (také pocházela ze Slovenska) a tři týdny před svatbou se s ní rozešel. Za nějakou dobu se Anně narodila dcerka. Možná se narodila na první májový den, možná se narodila první červnový den. Přesně se ví pouze datum křtu v církvi evangelické a.v. Za kmotru jí šla jedna Ruska, také sem přišla také kvůli práci a později odešla se svým manželem (Slovákem) na Slovensko. A tahle Olga si postavila hlavu. Jde za kmotru, tak vybere jméno. A vybrala. Když se farář tedy ptal jak se holčička bude jmenovat, jak ji má pokřtít. Olga prohlásila: „Sláva.“ Farář se ptal: „To myslíte jako Jaroslava?“ „I ne. Jen Sláva.“ Marně farář i matka Olze vysvětlovali, že žádné takové jméno není. Ať se jmenuje třeba po ní, anebo když tolik chce Slávku tak tu Jaroslavu, nebo Luboslavu… Kdepak nic s tvrdohlavou Olgou nehnulo. Farář měl asi jedny nervy a tak do křestního listu napsal Sláva Varhaníková z lože nemanželského…
Ján se mezitím přestal hněvat, nějak se mu to v hlavě rozleželo, měl přece jenom Annu rád a tak se usmířili a po nějaké době se i vzali. A 3.4.1930 si sám zažádal o to, aby byl v matrice zapsán jako otec Slávy. Tak se i stalo, farář v rodném listě škrtl lože nemanželské a příjmení změnil na příjmení po otci… Čas letěl jak voda, Slávce přibyli tři sourozenci Jaroslav, Marie a Zdenek. Na Slovensko se už nevrátili. Přece jen i když se tehdy ve vesnici za Prahou nežilo zrovna nejlépe, pořád to bylo lepší než tříd bídu v Súľovských skalách. Babička vychodila v roce 1942 měšťanku a na propouštěcím vysvědčení měla napsáno Sláva Krejčová. Tohle příjmení používala stejně jak její rodiče i sourozenci. Na další studie nebyli doma peníze a tak si musela hledat práci. Naštěstí právě hledal pan Bruno (Němec) několik dělnic do svého knihařství. Bylo to v té samé vesnici, takže nebylo nutno dojíždět za prací až do Prahy, což se rodičům zdálo nebezpečné. Pan Bruno vzal všechna děvčata (4-5), která u něj měla nastoupit na pracovní úřad. Tam jim měli vydat pracovní knížky a průkazy totožnosti. Babička si vystála frontu, došla k okýnku kde ji jakýsi úředník podal nějaké papíry k podpisu. Mno, tak se podepsala – Sláva Krejčová. Úředník si to vzal, chvíli nechápavě hleděl na podpis a pak se německy rozeřval: „Vy se stydíte za svoje předky? Okamžitě se podepište správně!“ Babička na něho hleděla jako tele na nový vrata. Šla za panem Brunem a začala mu vysvětlovat, že ten úředník se asi zbláznil, že po ní chce jiný podpis a že ji nadává. Pan Bruno tedy šel za tím uřvaným byrokratem a ten mu cosi složitě vysvětloval. Po chvíli se vrátil s novými papíry a na kousek papíru předepsal babičce podpis. „Takhle se podepiš! Sláva Ďurec-Krajčí-ová.“ A kromě pracovní knížky podával babičce i pas Slovenského svobodného státu. „To ti doma neřekli, že máš slovenské občanství?“
Babička jen nechápavě zavrtěla hlavou. Když se na to pak doma ptala, pradědeček sundal z poličky dva pasy a prohlásil: „Jó, ty myslíš tohle. To je stejně jedno, vracet se tam nebudem, a když nám je dali, tak nám je dali. A to jméno? To asi na to došli, jak hledali jestli nemáme v rodině Židy.“ *)
Tenhle pas pak babičce celou válku prokazoval jedinou službu, ale z pohledu babičky a jejich kamarádek službu obrovskou. Na mnohé filmy bylo možno chodit až od plnoletosti, uvaděčky velmi pozorně kontrolovaly doklady, aby nevhodné záběry náhodou nepokazily mladé dívky. Babička ani její kamarádky plnoleté nebyly, ale přesto všechny filmy, které chtěly vidět viděly. Díky tomu pasu. Babička šla vždycky první a pokud byla žádána o doklad, vytáhla pas. Uvaděčkám stačil pohled na obálku a snad aby náhodou neměly nějaké problémy se svobodným fašistickým státem pustily děvčata dovnitř.

*) V tom případě asi pradědeček nikdy neviděl svůj rodný list. Protože už na něm je psáno Durec-Krajčo, a jedná se o originál z roku 1905, ne o opis z matriky jako je například babiččin rodný list. Zajímavé, je ale to, že na tom rodném listu se píše Durec-Krajčo, otec Štefan Durec-Krajčo, ale na úmrtním listě má napsáno Ďurec-Krajčí…..

Osud babičky Slávy

„Já stejně věřím na osud.“ povídá jedno nedělní odpoledne babička. „Ať člověk dělá co dělá, stejně ho nezmění. S jedním klukem, Miloš se jmenoval, jsem se rozešla mimo jiné i proto, že chtěl bydlet v Súľově, s matkou. Kdepak, s tchýní a na vesnici jsem bydlet nechtěla. A jak to dopadlo?“ povzdechla si. „Tam skály, tady skály. Tam tchýně, tady tchýně. Tam vesnice, tady vesnice! Jo osud holka nezměníš!“

Jak se vám příspěvek líbil?
23 Dub 2017 Rubrika: Šuplík, Všeochuť  Tags: ,  2 komentáře
2 komentáře
  1. Miloslava Juklovásays:

    zdravím, to je psané o mé prababičce.M.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *