Zvyk mé babičky

Moje babička ze Sloupu milovala film. Opravdu milovala, byl to její celoživotní koníček. Už na obecné škole se snažila vydělat si na vstupné na nedělní představení. Tahala vozík s nákupem  či vypomáhala na poli. V patnácti nastoupila do zaměstnání v knihařství  a mohla si tak dovolit kupovat si  třeba časopis Kino revue. Po válce jezdila pracovat do Prahy a do smrti vzpomínala na to, jak jednou na Václavském náměstí potkala Hugo Haase, který se na ni usmál.

Není se co divit, že velkou část její knihovny zabíraly knihy o hercích a herečkách, slavných režisérech a tak podobně.
Ovšem měla i hodně oblíbené beletrie, která se nezabývala filmem. Pokud však byla kniha někdy filmově, později i seriálově, zpracována došlo na babiččin obyčej. Vystříhala si fotky patřičného filmu z novin a časopisů a vlepila je do knihy. Na předsádku, na titulní stranu, pod tiráž, zkrátka na každé volné místo.
Zajímalo by mne zda to bylo obvyklé, dělalo to tak více lidí? Nebo zda byla babička výjimka, a jen si takto neobvykle spojovala své dvě záliby, knihy a film. Kdo ví?

Na ukázku přikládám fotky Povídek malostranských. Obdobně upravené mám po babičce knihy Anna Karenina a Pouští a pralesem.

povidky02

 

povidky01

 

Comments

    1. Post
      Author
      Kniga

      ze jo 🙂 Ja si jako mala myslela, ze ty knizky tak koupila 🙂 a az pak sjem zjistila, ze ne, ze si to tam lepi sama.

       
  1. Platan

    Tak to je podľa mňa viac ojedinelé ako hocičo iné. Neviem či teraz poznám osobne človeka, ktorého by tak fascinoval film ako taký.

     
  2. Post
    Author

Napsat komentář: Kniga Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..